Výlet s překvapením aneb Slovinsko 2010

Co je to vlastně plán? Nejspíš poměrně přesný a podrobný popis toho, co se nikdy nestane. Podobné a ještě další myšlenky se mi honí hlavou, když sedím ve středu po páté hodině za volantem auta, které vykonává pouze slabé pohyby nahoru a dolů. Nahoru a dolů proto, že stojím na mostě na magistrále a ten most se slabě pohupuje, čehož jsem si zatím ještě nikdy nevšiml a "pouze" proto, že to vůbec neodsejpá. Druh myšlenek může osvětlit jen to, že můj plán na to, jak strávíme devět dnů s otroky dostává stejně jako loni trhliny ještě dřív, než jsme vyrazili.

První zásadní trhlina vyplynula z toho, že Tacen, kde jsme chtěli být první čtyři dny má vodu jen do soboty a to ještě možná, protože budou něco opravovat. Přiznám se, že mne něco takového vůbec nenapadlo, tak jsem tam ani nepsal. Napsal jsem až v pondělí, byl jsem ujištěn, že do soboty to půjde a že mi pošlou časy, ve kterých můžeme na vodu, čímž celá komunikace skončila, už se nikdo neozval. Druhá komplikace se objevila poté, co jsme přijeli na kanál na sraz před odjezdem (o dvě minuty později!). Moc lidí tu zatím nebylo, ale to jsem ani nečekal. Školní povinnosti si plní celý zástup členů výpravy. Týna dala po celotýdenním hroucení obchodní angličtinu za dvě (údajně to bylo skoro ve stylu "třináctka, fuj tu nechci"), otroci měli ještě nějaké písemky, Bára pohovor na škole v Praze a Láďa přijímačky na FTVS. Komplikace ale spočívala v tom, že Bára sice na sraz dorazila, ale s tím, že loď i věci má doma v Plzni, což není příliš kompatibilní s odjezdem via Brno :-) Nakonec to řešíme tak, že Piškot pojede do Plzně a já s Láďou do Budějek, kde na ně na kanále počkáme. Tlačíme tedy věci do aut, lodě na střechu, nakonec i sebe a otroky. Předtím ještě stihnu udat většinu třešní, které mi natrhal můj aktivní tatínek, když jsem ho o to poprosil. Měl jsem ovšem na mysli misku, ne desetikilový košík :-) V Praze se po menším bloudění v systému jednosměrek stavíme na Maninách pro Matouše, dám Láďovi vysílačku, uvážu loď, odevzdám proti kartičkám pojištění Janě zbytek třešní, protože by nepřežily cestu a chci vyrazit. Ale chyba lávky... Andulka přijde s tím, že vysílačka nefunguje. Na displeji svítí nápis NO MR a nenechá se zviklat žádnou kombinací tlačítek. Vysílačky jsou Alinca, tři kusy a nebyly úplně nejlevnější, ale máme s nima docela problémy. Minulý měsíc jsme je o závodech u nás potupně vyřadili ve prospěch Tescolike výrobků, protože hrozně blbě chytaly signály. Doma jsem potom zjistil, že to je nějaký výborný mód, který má za úkol šetřit baterku. Funkci jsem týden před odjezdem vypnul, baterky nabil, uložil do krabice a víc se o ně nestaral. A teď tohle... Jet bez nich se samozřejmě dá, ale není to ono. Ne Smíchově konečně použijeme jiný rychlostní stupeň než jedničku a zamíříme na jih. S klesající N souřadnicí na GPS Týna bledne čím dál víc. Ještě u loděnice byla fit a polohlasem si přeříkávala co nezapomněla zabalit (začalo to "boty, boty, boty, boty, boty..."), ale před Pískem už je bílá jako stěna a přidušeným hlasem mne požádá o náhlou zastávku. Místo není nejvhodnější, čtyřproudovka s úzkým odstavným pruhem v pravé zatáčce a skopci, ale opravdu už není zbytí, Láďa zastavuje za námi a než se nějak situace vyřeší, přifrčí i Piškot. Dojíždíme potom společně ke Globusu v Budějicích a výprava může začít. Otroci dělají společně první chujoviny a dospělí udělují první klikování.

Na poslední benzínce v Čechách Piškot dotankuje, koupíme rakouské dálniční známky a opustíme naší džamahíriji. Zjišťuji, že kromě toho, že Láďova vysílačka je kaput, Piškot mne sice slyší, já jeho ne, takže je to úplně na figu borovú. Ještě v Čechách jsem Láďu poprosil, aby stáhnul světla dolů, protože je naloženej a svítí mi do zrcátek. Vyhověl mi a teď ho v noci bezpečně poznám, levé světlo svítí normálně, pravé nahoru :-) GPS nás směruje po Pyrhn Autobahn, jak později zjišťuji, není to úplně nejrychlejší, ani nejkratší, ale zase je tam nejvíc tunelů. Placených. Zárověň se mne snaží stejně jako loni přetáhnout v půlce cesty mezi Pyrhn Autobahn a Tauern Autobahn. O půlnoci jsme v Šentilju, kde na benzínce s Láďou dotankujem a kupujem další dálniční známky, tentokrát slovinský. Cesta už potom pokračuje monotónně kopcovitou krajinou ukrytou za hradbu tmy až do dvou v noci, kdy dorážíme na kanál v Tacenu. Počasí vypadá všelijak, takže zaplujeme dozadu nad jez, pod nějaký přístřešek a usínáme. Já tedy moc ne, protože spíme na betonu a tam nevydržím jinak než na zádech, protože když si lehnu na bok, mám do půl hodiny tak přeležený ramena, že nemůžu hejbat rukama.

Samozřejmě pak vstávám okolo sedmé jako první a jdu se projít kolem vody. Kanál skoro neteče, v řece je vody ovšem dost. Sice ne tolik jako při loňské povodni, ale poježdění je tam pořád pěkný. Postupně se rozchumlávají další a další spacáky, takže rozbalujeme jídlo, krmíme hladový dav a pak jdeme do gumy. Nasedneme na kanále, pod hupem a seskáčem to s Kubou dolů, jde, to jen v předposledním skoku bouchnu zadkem. Zbytek zkouší chvíli jezdit na kanále, pak se přidává k nám. Prostřídám se s Láďou a půjčím mu vybavení. Povedlo se mu totiž nevzít si s sebou vestu a helmu :-) Přes naše nabídky na pravidelné střídání podnikne několik výpadů do okolí, aby si ochranné pomůcky opatřil. Po obědě, ke kterému byla první polívka a poslední řízky se na kanál začínají trousit první domorodci, ale nikdo o nás nejeví zájem. Láďa jich aspoň využívá k získání informací o možnosti získat vestu a helmu. Něco má prý být v Medvode u Pica Baru. Najdu mu tedy na GPS Pica Bar a on opět vyráží. Krásné počasí zláká otroky k volejbalu, u kanálu je hřiště na plážák, se svolením domorodců tam vyráží. Láďa se vrací s nepořízenou a otroci umísťují volejbalový míč do kanálu. Naštěstí končí po deseti metrech na česlech a evidentně to je běžná záležitost, protože je po ruce podběrák se síťkou. Konečně přichází první člověk, který by mohl tušit jak je to s vodou a trénováním. To sice tuší, ale že má někdo přijet netuší a po telefonátu s kýmsi oznamuje, že voda bude jen odpoledne od čtyř do šesti, což by samo sobě nebylo tak strašné, ale že první hopdinu jsou na vodě oni a druhou nějaký jiný oddíl. V zásadě můžem jít na vodu taky, ale jich je asi patnáct a těch druhých tak šest. Což je s námi jedenácti dost na pikaču. Chvíli laborujeme a pak se rozhodnem jít na vodu a po tréninku odjet do Solkanu. Láďa ještě předtím získá konkrétní info o jím hledaném krámě s hydrověcmi a pak už je to jasnější, protože Duem v GPSce je, vyráží tedy s Bárou na nákupy. Volejbalisti ukončují volejbal, prý by příští zásah ta střecha už nemusela vydržet. Jdeme tedy koukat na místní, kterak jezdí a je na co koukat, voda je slušná a má to sílu. Nálada pomalu houstne, oči se otvírají, svěrače rozvírají a vzduch je nabit elektřinou. Nemám sice podložené, že bouřka, která těsně před tréninkem přišla byla způsobena námi, ale vyloučeno to není. Chčije jako z konve a jdeme na vodu taky. Láďa se mezitím vrátil s pěknou (a pěkně mastnou) vestou od Duemu a naprosto příšernou (a celkem levnou) helmou pro plastaře s několikacentimetrovým vypolstrováním ze stran a minimálním shora, s krytím uší a v zářivě žluté barvě :-) Prý kolem toho krámu předtím několikrát projel a nevšiml si ho. Na vodu jdem kromě Bublina všichni, i já s Kubou, my akorát nepojedeme úvodní skok. Ten vypadá naprosto impozantně a Roman to odnáší kraťasama :-) Kubovi ukazuju po rozcvičení jak přejet na druhou stranu. Zpátky už nepřejedu, špičku mám nahoru, zabírám napřesruku až se pádlo ohýbá a stejně končím dole pod válcem. Kuba mne následuje a postupně projíždíme kanál z vracáku do vracáku a překážíme těm, co tam jezdí. Kuba je vyplašenej jako netopýr a sonduje cestu i ušima a já mám největší problémy... se zastavením ve vracáku. Mám totiž takový ponor, že mám zadek lodi pořád pod vodou a místní vracáky, které za téhle vody rotují jako voda v pračce mne neustále někam tlačí. Nakonec zdárně projedeme až dolů, chvíli ještě blbneme tady a pak se jdeme juknout na ostatní nahoru. A je na co koukat! Počáteční strach ze sjezdovky na začátku kanálu trochu opadl a otroci tam lezou znovu a znovu. Ještě před tím, než jsem šel na vodu s Kubou to jel Foska a těsně před válcem na konci toho tobogánu vytřeštil oči. Myslel jsem, že to bylo pod dojmem pohledu na blížící se žumpu, ale když jí projel a loď se oproti očekávání nevynořila, pochopil jsem, že mu spadla šprajda. Okamžitě z lodi zdrhá a s pomocí místních se oba šťastně dostanou na břeh. Pomoc domorodců využijeme ještě jednou, to když Láďa vystraší Andulu, když se nepodívá nahoru a vyjede jí na proud. Andula zakontruje a padne do žumpy bokem. Láďa odjede dolů a najede do dalšího válce, kam za ním vzápětí pozadu přifrčí dezorientovaná a rozhozená Andula. Tady už si jí Láďa všimne, uhne o deset čísel hlavou před její špičkou a opustí jí samojedinou, zvrhlou ve vracáku. K našemu překvapení Andula okamžitě vyeskymuje, ovšem bez pádla a podle svých vlastních slov ani nevěda jak. Briskně zhodnotí situaci... Andula v lodi, bez pádla, ve válci... co udělá Andula? Sáhne po šprajdě a katapultuje se :-) Loď se vynoří u břehu a sune se, takže tam skáču a zachytávám jí. Podaří se mi jí podat na břeh domorodcům, ovšem udělám osudný krok o půl metru níž. Tady už voda teče podél břehu stejně vysokého jako já, na nohou mám pantofle a pod pantoflemi je slizké dno... snažím se zachytit nahoře o břeh, leč marně, naštěstí je kousek pode mnou na břehu schod a tam už dosáhnu na bytelnější chyty a vyndávám se z vody. Tfuj... už jsem se viděl, jak jedu pod kanál, do těch ostrých šutrů. Tacenský kanál je totiž postaven v místě, kde řeka narazila na vrstvu nějakých tvrdých břidlic, ohnutých vrásněním kolmo k zemi, tvrdých a sakra ostrých. Místy to vypadá, jako by byl jez a kanál postaven na hromadě žiletek. Kanál samotný je samozřejmě podobných chuťovek prost, ale vyplavat z něj se asi nedoporučuje. Andula si to jde spláchnout ještě jednou a po víc jak hodině vyháníme otroky s vytahanýma ručičkama z vody. Déšť mezitím ustal a opět se nesměle dere ven sluníčko. My přesto balíme, já po konzultaci volám na ubytování paní Mileně a omlouvám se, že nepřijedeme. Cestou se stavíme na skok v Mercatoru, kupujeme první slovinský kruh a jedeme na dálnici na Koper. Jedeme polehoučku, tak kilo, jednak jsem si uvázal lodě nepříliš pečlivě, druhak se kocháme okolím, zejména poté, co stavíme u Postojny na benzínce, jelikož Piškot potřebuje dotankovat. Čím víc se blížíme ke Gorici, tím jsou panorámata úchvatnější a úchvatnější a nakonec, když sjedeme z dálnice, tak se před námi vztyčí známý kopec s jeskyní a pod ní je náš milovaný a proklínaný kemp Lijak.Místo vzadu, kde jsme loni přišli o několik stanů je obsazené, tak přesídlujeme blíž ke druhé pergole, záchodům a nové umývárce. Aleksander nás vítá, já mu slibuju, že přinesu pasy a pouštíme se do stavby stanů. Než to samozřejmě dokončíme, už není k mání, tak se navečeříme a jdeme spát.

Už celkem tradičně vstávám jako první, využívám toho pro uvaření vody na čaj, okolo půl osmé taháme ze stanu i otroky, Týna je nakrmí, nandáme věci do auta, já ještě dám Aleksandrovi pasy a jedeme do Solkanu. Nejsem si úplně jist cestou, tak jedeme skrz tunel a od mostu. V Solkanu je vše při starém, voda je nádherně modrá, docela studená a je jí dost. Piškot s Láďou vezmou otroky na běh, namíří si to podle řeky nahoru. My mezitím trochu poštelujem branky nahoru. Je jich tu míň než loni a jsou nové. Před odjezdem jsem na netu viděl fotky z povodní posledních Vánoc, voda sahala až pod zídku na které stojí kavárna, což je o dost metrů výš, než současná hladina. Na tyčích i stromech na druhé straně je ještě po půl roce vidět, že to musela být legrace. Když si otroci trochu po doběhu odfrknou, vezmem si lodě a vyrazíme na techniku. Resp. rozeberou si je Piškot s Láďou, já utvořím skupinu s Kubou a Týnou. Po Tacenu je to pro mne doslova pohlazení na duši, proud je sice široký a má to sílu, ale je to pomalejší a dole jsou pěkné vlny.Jezdíme asi hodinu a něco a zajíždíme toho čím dál víc :-) Bublin se ujímá funkce fotografa a vzniká série pěkných ostrých fotek s modrou vodu, oblouhou a jasným sluníčkem. Po dojetí se pustíme do vařby, simultánně ve dvou hrncích vzniká polívka. V jednom je mix česnečky a čínských, ve druhém hrachovka se salámem. Zmizí skoro obě, břicha jsou nacpána a vypuká veget ve stínu skály. Část mastí karty, část se vzdělává pomocí Bravíčka, někdo si čte a někdo jen tak relaxuje. Na vodu jdeme asi až po čtvrté hodině, jsou v plánu třetiny. Předtím ještě chvíli pozorujeme místní, jej jich jednu chvíli asi patnáct. Někteří nemají helmy. Později se tu objeví i tací, kteří jezdí bez helmy a jeden frajer dokonce jen ve šprajdě. Jinak je jich tu docela dost, na to, že měli být všichni nahoře v Trnovu na svěťáku ve sjezdu, jak aspoň tvrdil nějaký pán na skůtru, který vypadal, že má od všeho kliku. Nabízel nám kempování u nich na loděnici, asi kilometr proti proudu, někdy příště možná využijem, teď akorát Láďa vyjednal úschovu lodí za úplatu v jejich kójích, což je moc fajn, protože vázat to pořád na střechu je opruz. Piškot postaví trať, hromadně si to projdem, já ještě upravím verzi pro Kubu a můžem začít. Stavím se na začátek velkého vracáku, budu měřit dvě třetiny najednou, Týna jde dolů na třetí, Bublin točí. Beru s sebou flašku vody, částečně pro otroky, co půjdou okolo částečně pro sebe. Moc mi to ale nepomáhá, protože stejně po té hodině a půl, co zbývá jsem vypražený jako burák a bolí mne hlava. Víte jaký je slunko sviňa? Měřit dvě třetiny najednou se nakonec ukázalo lehčí, než jsem čekal, blbá byla akorát první jízda, pak už se houf roztrhal. A samozřejmě jsem se jednou s napětím nemohl odtrhnout od Kuby na první třetině a prošvihl jsem cíl Báry na druhé. Po dojetí necháme ostatní na místě, aby se v klidu převlíkli, odnesli lodě do kóje a vytáhli brány a jedem s Týnou na první velký nákup. Máme v plánu večer grilovat a nechceme, aby se začalo jíst v deset. Počasí se už na konci tratí začalo měnit a po návratu do kempu jej najdeme tak, jak jej známe. Zataženo, vítr, fouká. Vybavíme pergolu stejně jako loni zboku plachtou, skočím k Aleksandrovi pro rošt a v přistavěném grilu se Piškot, který se mezitím vrátil s ostatními ujme své funkce. Na kanále byla mezitím legrace, protože cena za kóji (která ve skutečnosti zahrnovala i šatnu a WC, které nepotřebujeme) byla mnohem vyšší. Naštěstí umí Láďa smlouvat a usmlouval to na mnohem menší částku :-) Povečeříme dva a půl kila grilovaného vepřového, opečené brambory, zapijeme to prvními slovinskými pivy. Aleksandr nám přijde vrátit pasy na které jsem už zapomněl. Nechávám otevřený kufr, protože se do něj pořád leze a z boku ho pojišťuji proti zafoukání vody deštníkem. Já jsem tak dobrej! Stejně se mi zdá, že je vepředu nějak vlhko...

Ano, je, jak zjišťuju ráno. Sice jsem vyčůraně vymyslel krytí deštníkem na kufr, ale vůbec jsem si nevšiml, že jsem přijel se staženým okýnkem u řidiče, takže když ráno nasednu do sedačky, okamžitě mám mokrej zadek a když chci zavřit dveře, tak v jejich úchytu je regulérní bazének. Já jsem takovej debil! Házím si pod zadek nejakej hadr a vyrážíme. V noci chcalo a to tak, že doslova. Soča je o půl metrů vyšší a ztratila právo na přívlastek "smaragdna". Seštelujeme s Láďou brány, které se courají ve vodě a jdeme na techniku. Skupiny zůstávají stejné jako včera, ježdění taky. Voda má fakt sílu a z vracáků za šutry se staly oblasti rozpěnněné oblasti s neurčitým směrem a intenzitou pohybu vody. Obloha je chvílemi roztrhaná, tak se utěšujeme nadějí na lepší počasí. Ta bere za své po tréninku, když po poledni odpočíváme obědě u aut. Láďa s Piškotem chrní ve svých autech, v našem leží Týna, Bára si vzala pláštěnku stanového typu, která jí přikryje i židličku a otroky jsem zahnal do jeskyňky na konci parkoviště. Průtrž, která se přihnala byla opravdu přívalová, ve chvíli, kdy začne slábnout, se nemohu zbavit pocitu, že mi teče do bot. Louže pod námi roste a cítím zápach kanalizace. Najednou vidím, jak za autem, kde dřív byl normálně štěrk, teče voda a po ní pluje miska od polívky, pantofle a láhev s vodou je už zatopená do třetiny výšky. Postupně připlouvají další věci jako boty, kraťasy a tak. Vše postupně odlovíme a přestěhujeme ohrožené věci výš. Tam, kde stojí auta a ještě před deseti minutami byla sem tam louže je teď bystřina, místy šest metrů široká a třicet čísel hluboká :-) Asi po pěti minutách, jak ustává déšť se uklidňuje a pomalu mizí. Vysvětlení je prosté. U schodů do města je vedena dešťová kanalizace, v jednom místě je otevřená a pokud jí navazující potrubí nepobere, teče podél schodů, parkovištěm a na jeho konci se vleje do vydlážděného korýtka v cestě, které při každé cestě k nasedání překračujeme a které je teď plné a ústí na začátku kanálu do Soče. Probouzíme Piškota, který vše prospal a jdeme na trať, na dnešek jsou v plánu půlky. Já opět udělam Kuba verzi, Týna jde měřit hořejšek, já spodek a Bublin bude kamerovat. Tratě probíhají celkem v klidu, při třetí si už otroci skoro trať pamatují a Kuba taky vykrysl jenom jednou, při poslední. Naštěstí se Láďa podle dohody pohybuje poblíž něj, tak je vbrzku odloven, nasednut a pokračuje. Cestou se opět stavíme něco nakoupit a Andulka s Týnou začínají na tábořišti kuchtit. Do pergoly se nasquotovali nějací Poláci, tak to holky rozbalí přímo na cestě. Jelikož budou plačinky, neustále se někdo kolem nich ochomýtá, takže vyzančuji botou ve štěrku cesty hranici kuchyně a k jednomu rohu pokládám bedničku s lepením. Dovnitř smí každý jen na povolení a před tím musí na tu bedničku slušně zaklepat. Situace se tím zklidňuje a za nějaký čas mají holky napečeno něco do zásoby, takže halda hladovců je uspokojena výbornými palačinkami s marmeládou. Holky pokračují v pečení ještě asi hodinu, než zdělají všechno těsto, pak Láďa startuje notebook, stáhne videa z kamery a otroci dostávají ilustrační výklad, jak se nemá jezdit. Počasí je takové naprd, pořád hrozí déšť, takže jsme si zaplatili internet a na Láďově noťasu i u Týny na mobilu sleduji počasí. Zároveň i z mobilu napíšu vzkaz na stránky. Jdeme spát poměrně brzo, jsme už unavení.

Ráno vstanu zase v sedm a počasí se o dost zhoršilo. Déšť celkem ujde, ale vítr mi dělá starosti. Náš stan začíná opět vyvádět věci, které se mi nelíbí. Při snídani už nejsem schopen dovařit vodu na čaj ani v krbu, kde by mělo být krytí před větrem. Asi už dochází i bomba, ale i tak... Sedíme pod pergolou, kam nás Poláci pustili na půlku, šmejdím přes mobil po netu a sonduju. Accuweather hlásí pro Novu Goricu stabilní vítr 13km/h, což jaksi nesedí s realitou. Půjčuji si tedy zase noťas a přeptám se strýčka Googla na pravé nefalšované slovinské meteorology. Nacházím je a taky nacházím pro region jihozápad výstrahu před větrem o rychlosti 20-25 m/s. Aha... Ještě mrknu na Soču (most Žaga), ta má 170 cm a stoupá. Aha... Resumé - fofrem sbalit a vypadnout! Narychlo tedy balíme a uklízíme, narveme mokré stany do plastikových pytlů, nasnídáme se a jedem. Málem jsem zapomněl na vařič :-) Schováme se k InterSparu, kde nakoupíme a pak se přesunem k vodě. Řeka zatím předvádí své maximum, které jsem viděl na vlastní oči, na celém kanále jsou na levé straně čtyři vrackáy, tři nahoře, jeden úplně dole, vpravo je jeden, taky úplně dole. Vše ostatní je jen zpomalená voda za žumpami či vlnami. Dnes měly bejt celý, ale nemá to smysl, údolím navíc profukuje vitr a tyčky lítaj. Vyhlašujeme dobrovolný nástup na vodu. Kuba, Andula, Týna a Matouš nejdou, my ostatní ano. Nejdřív to jednou sjedu, vlny dole jsou nádherný. Pak si to dvakrát spláchnu jen po rozšíření kanálu a pak dostává Piškot nápad vyrazit na druhou stranu. Tam je asi v půlce délky kanálu stupeň, kde byl válec jako kráva, teď je tam vlna, která v prostředku přepadává, ale šlo by to. Za ní následuje několik dalších pravidelných vln kolmo na břehy, z nichž odhadem, tak čtyři pět největších má přes metr, ta první tak metr a půl. Piškot narejduje do prvního vracáku nalevo a pak přespurtuje proud nad žumpou a přejede do klidné vody pod jezem. Venda, který to po něm chce udělat se neudrží nahoře, promete žumpu na komoru a potom místo toho, aby se vrátil, cpe se pod jez těsně kolem sloupu na branky. Solidně tím vyděsí přihlížející, ale obejde se to naštěstí bez škrábance. Foska to chce zusit taky, ale on už radši v pudu sebezáchovy před žumpou cuká. Přejedu tedy s ním a Romanem proud, přelezeme ostrůvek, nasedneme v roští, prosvištíme vlnu a připojíme se k Láďovi, Piškotovi a Vendovi. Vlny jsou nádherný surfovací a užíváme si jich asi půl hodiny. Moje užívání se omezi na tři pokusy, protože mám takový ponor, že stačí trochu změnit náklon, loď se řízne a vypadne z vlny. Při prvni pokusu mi dokonce ustřelí špička, já jí bláhově chci srovnat přítahem napřesruku, ale jediný výsledek je, že se mi horní půlka těla vydá s pádlem doprava, spodní s lodí doleva a kdybych nebyl dobře v lodi uvázanej, tak z ní vypadnu. Takhle se mi jen trošku otevřela šprajda. Ihned se pod vodou protočím a eskymuju, protože obvlnu pode mnou surfuje Láďa. Cítím, jak se pádlo šplhá do výšky, zvednu a okamžitě se rozhlížím z které strany dostanu od Ládi špičkou. Ten ovšem už pryč a stejně jako ostatní se mi směje, protože můj pohled asi opravdu bude vytřeštěný. Trochu mne z toho záškubu bolí rameno, ale to se za chvíli spraví. Když se dostatečně vyblbnem, navážem lodě a jedeme do pizzerie na jídlo. Jídelní lístek doznal pár změn, jídlo ne, je pořád stejně výborné. Při jídle špekulujeme co teď. Na Soču nemůžem, vody je moc, k moři se mi ještě teď nechce a ve Valstagne byly ráno podle Accuweatheru čtyři stupně. Rozhodnem se dneska zůstat tady a přehnípnout na loděnici. Vrátíme se na kanál a rozvěsíme stany po zábradlí, už neprší a vítr by je měl za chvíli vysušit. Zůstávám tu s Týnou a zbytek se rozhodne pro Kromberk. Obě auta s plnou náloží odfrčela a my střídavě sedíme a rozmotáváme stany visící ve větru. Ty, co se už vysušily sundáváme a balíme. Asi tak za hodinu už je vše v autě a my se vydáme na výlet. Chtěli jsme jít podle vody nahoru, ale tam nás po půlkilometru zastavuje voda nastoupaná přes stezku. Vrátíme se tedy a jdeme horem přes město. Dojdem k silničnímu mostu a uděláme pár fotek, pak se vracíme. Cestou vymeteme jednu zahrádkářskou kolonii, kde cesta končí. Na hlavní zase potkáváme auta s výletníky. To, co jsem celou dobu myslel, že je Kromberk je něco, čemu se říká Sveta Gora, Kromberk je malý zámeček kus vedle. Navštívili obojí a cesta na Svetu Goru byl dobrodružná tam i zpátky. Ne všude jsou silnice s 30% stoupáním :-) Necháme je dojet na kanál a pomalu se tam vracíme taky. Piškota inspiroval výlet ke znovuvynalezení rákosky a sám byl její účinnosti docela překvapen. Ostatně Foska taky :-) Následující čas otroci vyplňují soutěží o to, kdo nejrychleji vyběhne po schodech k městu a zpátky, přičemž dolů smí jen po jednom schodě. K večeru se uchylují dolů pod loděnici k nekonečným partiím Bangu, dospělí do kavárny. Taky konečně došlo na ten desetikilový meloun, co už třetí den vláčíme s sebou. Když se začne stmívat, sebereme spacíky a jdeme k loděnici, kde je krytý dvorek a tam si rozložíme spacáky u zdi. Půlka ještě sleduje Avatara na kompu, druhá už jde na kutě. Vítr pomalu slábne a má čím dál řidší poryvy, déšť se naštěstí nevrátil.

Týden začínám obligátním vařením čaje, po snídani se sbalíme, přes nákup ve Sparu a tankování na PETROLu jedeme do Itálie, dnes má být volný den. Chtěl jsem ještě koupit bombu, ale u benzínky malé nemají a posílají mne zpět do Solkanu, jenže od benzínky je přikázaný směr, takže jedeme, máme ještě druhou. Za necelou třičtvrtěhodinu jsme na místě. Kemp je široko daleko jediný a je to taková kombinace sídliště a fabriky. Je tu sousta mobilheimů, DeSpar a vrátnice, za kterou by se nemusela stydět Temelínská elektrárna. Celé je to schované do borového lesíku. Není to vysloveně špatné, ale je to masakrózně velké, jsem rád, že je před sezónou a moc lidí tu není. Navíc tu mají hovadsky složitý a striktní systém parcel pro stany, ke kterým můžete mít jen to a to... Po ohlášení a odevzdání pasů (nakonec si blahosklonně nechají jen čtyři) nás slečna z vrátnice zavede na naše místa. Je to úplně na kraji kempu, hned za námi je bar na skále a pod námi je moře. Asi tak padesát metrů. A sto metrů na výšku. Podle plánku z netu jsem čekal, že kemp bude až k vodě, ale chyba lávky. Takže když oblečeni do plavek vyrazíme k vodě, tak dojdem jen na konec kempu k plotu a moře nikde. Vrátíme se, bazén taky nepremává, navíc vyžadují koupací čepici. Rozhodneme se tedy připravit oběd, uděláme gulášovku se salámem a nějaký chleba k tomu, místo trávení hrajem karty. Pak se oblíknem pořádně a projdem jediným vstupem na stezku podél kempu, přes bar a odhadem zamíříme dolů. Projdeme po silnici, kam je vjezd zakázán a o pětset metrů dále přes povalený plot, po silnici dolů až konečně sejdeme k přístavu. Projdeme do areálu koupaliště a za hrázemi přístavu se vykoupeme. Voda není extra teplá, oproti je Soče je přímo vařící. Sprchy tu jsou, ale za prachy. Což by tak nevadilo, ale než vyškrábem z peněženek zrovna dvacetníky, dost se zapotíme. Cestou zpět se stavíme v DeSparu, náš příchod prodavačku trochu vyděsí, když ale uvidí, že nejsme zájezd potulných lapků, uklidní se. Kupujeme věci na večeři. Co jíst, když jsme v Itálii? Přece penne s pikantní omáčkou. Ale protože tu nejsme dlouho, taky se salámem. Začíná pršet, tak kombinujeme a mezi stromy a lagunou vytváříme z největší a nejděravější plachty stan. S troškou podpory pádel a tesy plní svůj účel dobře. Po večeři obstarávají zábavu Andulka a Roman. Barví se vlasy... S ubytováním jsme dostali na vrátnici nějaké poukazy na nealko pití, tak vhazujeme mezi otroky a ti v baru vypijí celou zásobu. Večer se jdem ještě juknout nad moře, déšť doznívá, od západu je čistá obloha a sluníčko jednak zapadá za Alpy a druhak vytváří nad zálivem nádhernou duhu.

Úterní ráno je naprosto jasné a teplé, nakoupím znovu v DeSparu snídani, uvařím čaj, předtím si ovšem ještě musím umýt hrnec po těstovinách. Pokecám přitom s nějakou paní (tipoval jsem jí na Brno), prý to tu taky stálo o víkendu za to. Po snídani se rozhodneme změnit plány a jedeme se dolů ještě jednou vykoupat a dát si po cestě stejně jako včera zmrzlinu. Kopeček za euro a naprosto excelentní citrónová. No, kopeček... spíš kopec. Moře je klidné, jen občas jsou na něm táhlé nevysoké vlny, asi od velkých dopravních lodí, které vidíme přejíždět krajem zálivu. Strávíme tak celou hodinu a já potom cítím, že ty opary co mi vyskákaly v téhle vodě moc nevypálím, je spíš sladká než slaná. Okolo jedenácté vyrazíme zpět, po cestě mě vyleká policejní Fiat, který mne předjede tak darebáckýcm stylem, že nepochybuji o tom, že jde po nás. Nejde, ač jedu na šedesátce pětasedmdesát, vzdaluje se mi bez houkání v dáli. Naposledy stavíme v InterSparu, opět se vykašlu na koupi bomby a míříme do hor. Projedeme Kanal, okolo Tolminu a za Kobaridem uvíznem na čtvrt hodiny na semaforech stavby silnice. V Trnovu mi trochu padá čelist, protože vody je tu míň než loni, voda spadla během dvou dní tak na stodeset, stodvacet a na trati není ani to málo branek, co tu bylo loni. No jo, předevčírem tu byl ten sjezdový svěťák... Údolím docela profukuje pěkný vítr, ale sluníčko pálí. Nakrmíme hladové krky a pak jdeme na vodu. Že to bude špatně je zřejmé už od začátku. Otroci jsou paralyzovaní chladem vody a sevřeností údolí, do jednoho. Navíc neposlouchají, takže než sjedeme pětset metrů, zvrhá se Kuba na téměř rovné vodě, krysí, loď proskakuje skok a utrpí značné škody. Vyhodím z vody i Matouše, který celkem sveřepě ignoruje naše pokyny kudy jezdit a za něco podobného i Andulu. nechám jet zbytek s kluky dolů, tři nešťastníky ženu na parkoviště, umyju jim hlavy, nechám je proběhnout, zacvičit si a ty se zdravými loděmi posílám s kluky zpět. Přejedeme s Týnou za plot kempu, dozadu k lesíku, kde bysme mohli být jakž takž chráněni před větrem a začneme potom stavět stany. Andula s Matoušem jsou po první jízdě zpět a stavějí taky. Není to žádná legrace, dvakrát měníme postavení stanu, aby byly chráněnější, i tak nám dvakrát ujedou, než je stačíme zakolíkovat. Vracení zespodu trati je dlouhé, takže po třech kouscích přijde i zbytek a má toho očividně dost. Převlíknou se a pustí se do škrábání a strouhání brambor. Zároveň Láďa vytvoří mezi auty kino a pouští kultovní expediční záležitost, Klub sráčů. Když dojde na smažení podnikáme opatření k tomu, aby kuchyně netrpěla nájezdy. Já jí ohraničím pádly a Piškot se najednou utrhne a vezme otroky běhat. Kromě Kuby, který to doslova prosral. Nechám ho tedy běhat kolem kempu, který je naštěstí členitý a velký. Vydrží mu to na pětadvacet minut. Piškotovo cross-country trvala třičtvrtě hodiny a nemusel by se za ní stydět výcvikový tábor profi armády. Každopádně účel to splnilo, protože než se otroci vrátili ze sprch, už byly hotové první porce číny a bramboráků. Týna s Andulkou předvedly doslova hrdinský výkon a dokázalay předvést koncert pro dva hrnce a dvě pánve a mou pomoc potřebovaly jen, když jim nešla čína ohřát před podáváním. Zapálil jsem jim pod pánví hořák :-) Po skvělé večeři následovaly opět partičky karet a spaní, částečně pod širákem, které si otroci vyžádali. Vítr se už uklidnil úplně a v údolí se rozhostil pravý nefalšovaný horský klid, jen občas přerušený zvukem auta ze vzdálené silnice.

Horský klid byl i ráno, protože Soča a modrá obloha k sobě nerozlučně patří. Nasnídali jsme se a začali navazovat. Zpestřila nám to jedna horská myš, která si vybrala jako noclehárnu Kubův kajak, společnými silami se jí ale otrokům povedlo vystěhovat (čti: vyklepat). Program byl jasný, zajel jsem do Bovce, koupil permity, nakoupil v Mercatoru a sjel dolů k mostu, kde už čekal zbytek výpravy převlečený. Předal jsem jim zelené papírky, od loňska přitlačili, za kajak je už dvě a půl eura. Squadra azzura vyrazila a já se s Kubou a Bublinem vydal zpět do kempu, kde jsme se s Kubou převlíkli, plaváček si půjčil Romanův kajak a šli jsme nad trať cvičit přejezdy a eskymáky. Než došlo na nácvik eskymáků, Kuba jednou vykrysl, ke cti mu budiž alespoň přičteno, že dal předtím dva pokusy. Pak střídavě nácvik (tři kusy) a přejezdy na zahřátí. Moc to ale nešlo, přestože loni už eskymáka uměl, ještě v Tacenu při zkoušení ho udělal, ale tady byl marnej... Než stačil zmrznout, přijel zbytek. Kuba šel z lodi, já do lodi a vydali jsme se dolů tratí. Vody je míň než včera, ale je to přád pěkný. Následoval oběd, ke kterému jsme spráskali druhou půlku číny, hodinový odpočinek ve stínu a výlet. Nevím jak, ale nějak jsem si loni z naší dovolené s Týnou pamatoval, že pramen Soče je deset kiláků za Bovcem. No, bylo to asi třicet, ale stálo to za to. Soča pramení z jeskyně v úbočí hory a přístup od parkoviště je vskutku stylový. Nejdřív stezka v lese, pak jsou přes cestu pražce jako schody, následuje ocelové lano a na konci vysekané stupy v kolmé skále, kde člověka drží jen to lano na skále. Od pramenů jsme vystrnadili postarší dvojici z Čech (nechtěně) a chvíli tam pobyli. Cestou dolů jsme si dali skupinové foto a dole pak zmrzku. Na vodu jsme v Srpenici šli někdy před šestou, zase už jen ve dvou autech, ve třetím k Bublinovi a Kubovi přisedla Týna a cestou nakoupili. Když jsme převlíkli, akorát přijela, sebrali jsme lodě a vyrazili po vodě. Byla to asi půlhodina, možná něco víc, voda byla lehčí než loni, ale pořád pěkná. Potom byl už jen čas na večeři a odpočinek ve kterém si Týna otevřela kadeřnický salón. Novou barvu získaly Foskovo a Bublinovo vlasy, lepší odstín si vybrala Andula a něco si na hlavě nechal vyrobit i Venda. Po setmění jsme zalezli do stanů a spacáků a ulehli k poslední klidné noci. Úplně jasné, takže rosa bude :-)

Vzhledem k tomu, že jsme částečně zabalili už večer, trval odjezd poměrně krátce, se snídaní jen hodinu a půl :-) Naposledy (ale opravdu naposledy) se zastavíme v Gorici na nákup dárků a vyrazíme směr Itálie. Po dálnici to celkem šlo, sice byl velký provoz, ale odsejpalo to. To přestalo u Benátek, kde jsme odbočili na Trento a zamířili do hor. Dlouho jsem pochyboval, jestli vůbec jedeme dobře, hory pořád nikde, zato samá vesnice a město, padesátky, semafory... Z oparu dusného dne se kopce vylouply až těsně před cílem, na druhý pokus se nám povedlo dorazit ke trati. Valstagna je horské městečko na pravém břehu řeky, která je v místě trati rozdělená podobně jako Soča v Solkanu, jen vody je tu míň. Je čistá, teplejší než jsem čekal (ale ne zrovna teplá...), nemá takovou sílu, má vracáky všemožných tvarů a velikostí a na konci docela pěkné vlnky. Dá se tu jezdit tréninkově cokoliv a jestli budeme tyhle výlety častěji, nejsme tu určite naposled. Pojíme něco ze slovinských zásob a jdem na vodu. Děcka mají víceméně cochcárnu s vyjímkou Kuby, který jezdí se mnou a Matouše, na kterého dohlíží Láďa, který na něj aplikuje výchovné metody získané v zaměstnání (věznice Vinařice). Týna nejdřív obarví Bublinovi vlasy a pak krouží po trati s Andulkou. Po hodině jdeme ven a navazujeme. Piškot ještě řeší, copak asi znamená ten mokrý flíček pod chladičem... Jsme dohodnuti, že v případě potřeby koupíme na benzínce vodu. Vyrazíme z Valstagny proti proudu, po silnicích , které ani GPSka nemá v paměti, asi po pěti kilometrech se napojíme na hlavní. Tady se střídají dva pruhy se čtyřmi, co se nestřídá, jsou krásné hory okolo. Čím dál vyšší. Pak se mi na výjezdu z tunelu zadaří zakufrovat, vidím na ceduli BRENNERO a odbočim. Bohužel do Trenta, měl jsem jet rovně, tam jel Piškot, který mne předjel, aniž bych si všiml. Rychl s Láďou uděláme otočku na nebližších odbočkách a vracíme se. Piškot na nás čeká na nejbližší benzínce, aspoň to využijeme k návštěvě (tureckých) WC. GPSka mi pak připraví ještě jednou horkou chvilku, když mi oznámí "za šestsetpadesát metrů se držte vpravo", takže vím, že mám asi dvacet vteřin na procezení tří aut skrz souvislou řadu kamionů v pravém pruhu. Silnice začíná stoupat a tam připravím dvakrát horkou chvilku pro změnu já Piškotovi, když na něj čekám (do kopce nemá nárok držet krok s nafťáky) a zbrzdím ho poté, co se pracně rozjel. Děcka u něj v autě se asi zase naučila nová slovíčka... Taky mi na benzínce vyprávěl, jak dostali Romana, když mu nakecali, že zastavíme u mekáče a on bude o hladu, protože už nemá peníze. Vtip dobrej, ale oni to mysleli vážně, takže když na sjezdu BrennerPassu míjím nějaký žlutý oblouky, dostává se dalších slovíček. Projedeme okolo Innsbrucku a už zíráme po nějakém náznaku rychlého občerstvení u silnice. Nic. Po překročení něměckých hranic trochu přišlápnem autům na krk, v Rakousku byl limit 100km/h. Za nějaký čásek ovšem Piškot potřebuje zastavit, nezdají se mu lodě. Jde tedy dopředu, takže mám před očima situaci, když chce předjet nějaký kamion, co jede osmdesát, dá blinkr, jukne se asi do zrcátka, začne odočovat a v tu chvíli prostředním pruhem provali dva kokoti v nějakých německých sračkách asi tak dvěstě. Proč nejeli v levým, nechápu. Zastávka na benzínce se protáhla, protože, ač to nebylo na cedulích, byl tam i BurgerKing, takže se každý odměnil nějakou tou houskou za šest pětek. Pak už cesta monotónně pokračuje až k hranicím, kde Laguna, jakoby vytušila, že opouští zemi, kde prožila prvních osm let svého života a oristřednictvím Helmuta mne požádala "Bitte bald tanken". Vyhověl jsem jí až na Svaté Kateřině, kam jsme dorazili o půlnoci, akorát jsme museli počkat, až se vymění šichta. Piškot s námi na benzínku nejel, zamířil k Plzni vysadit Báru. My jsme si ještě zastávku jenou zopakovali, tentokrát se nezdály lodě na naší střeše. Když jedem do kopce u Ejpovic, ozve se Piškot, že je u Olympie a potřebuje tankovat, takže na něj čekáme u Rokycan, slabých deset minut. Ve Zdicích sjedeme z dálnice a ponoříme se do křivoklátských lesů, kde zapínám i mlhovky, protože pěkně prosvěcují škarpy. Čekám, že budu kárán za pomalou jízdu, protože celý zbytek cesty nejdu přes šedesát a většinou tak čtyřicet. Kvůli safari, několikrát brzdím před zajícem, dvakrát před kočkou, objevilo se něco jako kuna a taky jedna srnka. Po dojezdu jsem od Piškota opravdu pokárán, k mému překvapení ale "takovejch zvířat a ty jedeš jako blázen" :-) Piškot se rozhoduje přespat tady, Láďa s Bublinem jedou dom, Láďa od deseti raftuje, Bublina čeká školní výlet na kolech. Otroci si vyhazují věci z Focuse. Teda jak kdo, Láďa přistihne rozespalou Andulku, jak vyhzuje věci z kufru a rozespalého Fosku, jak ty věci hází zadními dveřmi zpět do auta :-) Kluci okolo druhé v noci odfrčí a my jdem spát, já s Týnou na střechu garáže u parkovište, otroci na plachtu vedle ní. Výlet s překvapením nám skončil a čekají nás závody v Roztokách, ale to už je jiný příběh. Dobrou noc, děti...

Účastnící zájezdu:
Skupina A Fíkus
Láďa - kajak, proutek
Bublin - fotoaparát, kamera, potah, nosič, mistr Slovinska ve skoku pro chleba
Andula - kajak, hrnec, vařič
Foska - kajak, zajížděc rákosky

Skupina B Oktávka (se závadou na chladícím zařízení)
Piškot - kajak, běh, proutek
Bára - kajak, kniha
Roman - kajak, singl, sladkosti
Venda - kajak, kecy, hřeben

Skupina C Modrá laguna (tedy ti lepší)
Jožka - singl, vařič (občas), tvůrce chaosu
Týna - kajak, hrnec, vařič
Matouš - kajak, kliky
Kuba - kajak, štípání lodí

FOTKY