Vítkovice na vodě

Poslední hory absolvujeme v "trošku" ořezané sestavě. Někdo je na horách jinde, někdo marodí, někomu se na hory už nechce... Takže je nás sakumprdum sedm plus Froňkovi.

Nakonec jedeme s Týnou, Skurfem a Sokolem a Kofy s Karolínou a Piškotem. Letmo se potkáme v Hypernoze v Bolce. Oni končí s nákupem, my začínáme. Minule jsem na horách nebyl, kašlal mi trávicí trakt (střevní chřipka je svinstvo), takže teď mne po dlouhé době čeká normální sněhový stav, poslední dva roky totiž byly na sníh dost skoupé.

Dole to ještě moc vidět není, resp. je to vidět z občasných hromad sněhu. Po vydatném sněžení totiž přišla obleva, takže sníh začal mizet. Silnice je čístá a mokrá až po Vítkovice, pak je najednou ostrá čára a led a sníh. Pod kopcem jsem udělal jeden platonický pokus o vyjetí, ale to bylo snad jen aby se neřeklo. Scouvám dolů a nasadíme řetězy. Jak mi to minule trvalo strašně krátkou dobu, tak jsem se s tím nemohl teď poprat. Nakonec ho musel nasadit Sokol. No, nemusel... ale když se k tomu tak hrnul... U sjezdovky místo není, vyjedeme až na parkoviště, kde už stojí Kofy a odhazuje místo . Lopata je jen jedna, takže čekáme až to budou mit hotové, což je asi za deset minut. Pak na to nastoupíme my a po třech kolech, střídání je místo uznáno za dostatečné a můžeme valit dolů. Najíme se , dáme pár pivosaurů, jak by řekl Gorec a jdeme spát.

Už večer jsme přemýšleli co se skutečností, že už je skoro březen a my tu nemáme děcka. Já svojí představu měl, ale nevěděl jsem jak se k ní postaví ostatní. K mému překvapení byli jednoznačně pro. Vyrazíme na hřebeny! Představa dostala malou trhlinu brzy o startu. Všichni nám okamžitě zmizeli, u bufetu na nás počkal jenom Skurf. Lyže totiž nikdy nemažu, jsem na to líný. Stejně toho moc nenabruslím a že to jede pomaleji mi nevadí. Aspoň se nadřu a kvůli tomu tu jsem :-) Jenže teď už se nám sníh zachycoval na lyžích v množství větším než malém, Týna má navíc skluznici se zoubky, takže na tom byla ještě hůř. Naštěstí když mám vyrazit někam dál nebo výš, tak se jistím vším možným a ráno jsem si půjčil od kluků igelitku s vosky na "co kdyby". Deset minut jsem šudlal nasyrovo vosk na skluznice. Nic moc, ale lepší než kudlou do oka. Rozhodl jsem se zvolit "dietní" variantu hřebenů, tu kterou jsme kdysi absolvovali s budulínky a jedněch z jejich prvních hor. Sjeli jsme doů do Špindlu. Jsou tu plus tři stupně a všechno taje a je tu celkově dost hnusně. Autobus na Špindlerovku nám ujel před čtvrt hodinou a jede za další třičtvrtě hodiny, jdeme dál městem. U centra si to rozmyslím, protože si nejsem jistý, kde všude bus staví, navíc shora akorát přijíždí rozhrkaná Karosa a řetězy na kolech, což na tom asfaltu vypadá komicky. To musí být on, protože nikdo jiný tady s nimi nejezdí. Tedy kromě Poláků a Holanďanů (ti je mají i na čtyřkolkách), což jsou jediné dva řidičské národy, které řídí hůř než Amišové (kterým to zapovídá zákon). Řidič je navíc dost ofrklý a míjí při odbočování přecházející Týnu o slabý půl metr aniž by nějak významně regostroval jerjí přítomnost na vozovce. Vracíme se na zastávku, jeden nikdy neví. Brzo nám začíná být zima. Asi pět minut před termínem odjezdu přijíždí onen veselý vrah, parkuje na zastávce, zamyká zahulený autobus, neodpoví na nás pozdrav a s výrazem svědčícím o nasranosti na celý svět. Odchází do bufetu. Trochu se nás zmocňují obavy z cesty, protože možná ožralý, možná slepý a nasraný řidič na horských silničkách není zrovna tím pravým druhem adrenalinové sportu, po kterém bychom toužili. Naštěstí pár minut po čase odjezdu přijíždí o něco mladší Karosa s o dost mladším a o dost k světu vstřícnějším řidičem a ukáže se na Špindlerovku nás doveze on. Potěšeni touto skutečností mu odpustíme pozdější příjezd a zasuneme se do vytopeného busu. Půl hodiny pak šplháme do sedla nad Špindlem. Počasí nevypadá špatně, vítr nikterak prudký, občas sluníčko... U Špindlerovky se moc nezdržujeme a mažeme nahoru. První parta nakonec zvolila jinou variantu, šli do Svatého Petra, dtud nahoru na Pláně a sem na Špindlerovku mají přijít shora.

Cesta je ze začátku docela fajn, široká, pěkný sníh, sluníčko, rozhledy... Ale mraky napovídají, že to nebude trvat až tak dlouho. U Petrovky to proto vezmu spodem, abysme se nedostali do nějakého fukejře. Petrovka je zavřená, těžko říct, jestli nastálo nebo jen dočasně. Zatím je alespoň zachovalá, alespoň tak vypadá. Sjezd dolů k Martinovce ve mne vyvolává pochybnosti, jestli to byl dobrý nápad. Sněhu je moc, stopa jedna, brzdut se moc nedá. Každej z nás je snad stokrát na zemi. U Martinovky na nás přichází proto taková malá krize, Skurf se dokonce rozhodne, že půjde pěšky, ale po třech ne moc dlouhých, zato však pořádně hlubokých krocích zjišťuje, že to není úplně tak dobrý nápad. Cesta přes Sedmidolí na Labskou je nekonečná. Ale dobře značená, alespoň na konci. Vede totiž po červené. Někdo se tak kilák před Labskou vysekal a nečím si asi někně natrhl hubu, červené tam bylo dost. Ošetři se šel na Labskou, protože v pravidelných intervalech zanechával stopu. Sjezd dolů k Labské byl legrační. Je taková ta hřebenová bílá mlha, která vyžehlí veškeré stíny a to, co má člověk za rovný sešup se mu deset metrů před špičkami lyží začnš vlnit o půl metru nahoru dolů a ustát to pak není žádná legrace. Taky každej párkrát vyrobíme v naštěstí měkkém prašanu pěkný lavor. Přitom dvakrát ohnu hůlku, když jí při pádu zabodnu větší část do sněhu do sněhu a setrvačnost už zapracuje. Naštěstí mám kovové a ne plastové, takže se nezlomí a jdou zase vrátit. Skurf se zastaví na Labské, koupit pro Karolínu turistickou známku, já s Týnou pokračuji na Vrbatku. Kopec nahoru na mohylu je milosrdně přikryt a viditelnost na dvacet metrů dává naději, že za chvíli kopec končí. To se taky nakonec stává, my obejdeme mohylu a vytoužená Vrbatova bouda je už tady. Místo u stolu máme a pouštíme se do zasloužené odměny. Dohromady nakládaný hermelín, něco k pití, Týna pak palačinku, já výborný toust... Za necelou hodinku jsme už zase plni sil a míříme dolů. K mému překvapení to docela jede a před první zatáčkou jsme už pod oblačností. Už je docela pozdě, takže to vezmeme přes střelnici. Po cestě nám začíná sněžit, ale po příchodu na chalupu se sněžení změní v drobný déšť. Asi čtvrt hodiny po nás, v půl šesté doráží Piškot. Byl rychlejší, protože si potřeboval odskočit. Za dalších pár minut dorazí i ostatní.

Zatápíme v pokoji, chvíli orazíme u talíře čínské polívky a pak se pouštíme do vaření. Kuchyni postupně opouští jak večeře, tak zákusky. Tatarák s topinkou... Nežijem si špatně :-) Po večeři likvidujeme zásoby vína a piva, každý dle libosti. Jsme tu už sami, předchozí obyvatelé dnes odjeli. Jsme všichni docela unavení, takže se po jídle a nezbytném pokecu trousíme do pelechů. Snad nebudu chrápat tolik jako předešlou noc.

Ráno se mi z postele moc nechce, spalo se mi totiž o dost hůře. Venku je navíc zataženo, teplo a občas zamrholí. Piškot s Kofym jsou na lyže, ostatním se moc nechce. Rozhodneme se pro obyčejnou opěší procházku. Tratě známe, takže volba je jasná. Huculové. U onrad s jaky a s huculy chvíli postojíme a pozorujeme příliš nespolupracující zvířata. Pak pokračujeme po stezce vyšlapané koníky po vrstevnici . V jednom místě je potkáme a uhýbáme jim do závějí. Zvířata jsou ovšem plachá (asi je vychovaly srny) a Sokol převlékající si bunde je docela vyplašil, takže slečna měla co dělat, aby ho udržela na stezce. Dojdeme až k Černému potoku. Na to jaké je počasí je skoro bez vody, což znamená, že nahoře to není tak zlé. Přeskáčem ho po kamenech a přitom si všimnu, že Skurf i Sokol jdou v botaskách. Prozíravé :-) Za potokrm se cesta otáčí dolů a sleduje jej. Po chvíli končí prošlapání od koní a pro botičkáře nastává lábuž. No... než dojdem dole k hotelu Praha (už zavřeném), tak mám skrz naskrz mokré i své pohory.

Vylezem na chatu, najíme se, uklidíme a vyrazíme k domovům. Poslední letošní hory máme za sebou a teď už jenom čekáme, co bude s vodou. Asi jí bude po dlouhém čase dost...

Fotky