(V)zrušená Kamenice

Letošní Kamenice byla zajímavá jednou podstatnou věcí. Vůbec totiž nebyla. Jak tomu rozumět? Jednoduše. Jezdí míň lidí, spousta jich je línejch, takže stačí na stejný termín vyhlásit český pohár v Liptovském Mikuláši, kvůli juniorské nominaci rozšířit okruh startujících a dílo je hotovo. Ve středu byly slalomy na Spálově odvolány.

Co s tím? Voda teče, sluníčko svítí, čas byl vyhražen... Jedem. Původně objednané spaní v Líšném vypustíme, vstávat se bude později a není zima, velkej Roman nepojede,, protože by se mu dva dny na práci navíc šikly, Vendu nám tam dovezou rodiče, kteří mají chalupu kousek odtamtud. Z Teplic se nikdo neozval, takže stav je naplněn. Jen ještě večer večer před odjezdem se ozve Anděla, ale Adama už nemáme kam prsknout.

V sobotu vstávám v šest, budím se v půl sedmé a vyrážíme na půl osmou na kanál, kam nám doručí rodičové své ratolesti. Navážem a v osm mizíme. Expedice "Kamenice 2009" začíná. V Brandýse tankujeme, na rozdíl od klasiků nepodarováváme obsluhu čerpací stanice korálky a nožem s malovanou střenkou, ale pouze tankujeme. Následuje komická vložka v režii opravářů mostu přes Labe a silničářů, kteří nás systémem jednosměrek nechají dojet až k uzávěrce a pak nás o ulici vedle ženou zpět na náměstí, pak na Prahu k dálnici. To už jsem mohl rovnou jet přes Černý most... Před desátou jsme v Železném Brodě, kde si dokoupíme věci, které jsem zapomněl doma zabalit. Sluničko svítí o stošest (a možná i víc), voda evidentně teče v míře dostatečné. Když míjíme Paraplíčko, hlásí Týna, že Zýkovi jsou už na místě. My jedeme až nahoru na Spálov. Chvíli váhám, jestli mám nebo nemám jít na vodu a nakonec jdu. Když už tu mám tu loď. Na Spálově visí pár tréninkových branek, takže vyhlašuju cochcárnu a na závěr hodinové ježdění trošku blbnem. Následuje sjezd dolů na Paraplíčko, Týna tam sjede autem. Moje tréninkové usilí se odráží v intenzitě s jakou mne bolí hnáty v lodi. Na Parapli jsem jako paraplegik, pár minut ležím v lodi, než se mne dokrví nohy a já budu moci dojít po vlastních.

Tábořištěm voní epoxid, sjezdaři si lepí pochroumané miláčky. Přivítáme se se Zýkovic a rychle převlíknout do suchého. Oběd je lehký, jednak mají dost ještě z domova a jednak je čeká výživné odpoledne. Trochu něco tuší, protože jsem jim řekl, že je čeká kus řeky a Pavlík loni byl s Kofym na čumendu v Navarově. Shora to sice není nic extra, ale Pavlík má staršího škodolibého bratra, který absolvoval úsek Prádelna - Spálov před čtyřmi lety a taky to chvíli nemohl rozdýchat. Původně jsem chtěl, aby to Roman jel na kajaku, ale sám mi řekl, že s eskymákem se cítí jistěji na singlu, tak jsem to respektoval. Za tiché konzumace hrachové polévky, kterou kupodivu jedí všichni navíc probíhá dohadování na start s rodiči Týny, jestli by s námi nejeli jako doprovod. Přeci jenom sám se třemi prcky se moc jistě necítím. Než dojdou k nějakému výsledku, objeví se tu Koumák se slečnou, jeli ze Spálova. Rozhodl se ignorovat pohár v Lipťáku kvůli spálovským slalomům, klobouk dolů. Odvezu ho pro auto a pak se domlouváme na hořejšku, souhlasí s tím, že by nás tam provedl, což je výhra v loterii. Sraz si dáme mezi půl čvrtou a čtvrtou na startu v Plavech. Zároveň vyhlížíme Brázdovy, kteří nám sem mají doručit Vendu. Přijedou nezpozorováni, protože nepřijedou ani Fiatem, ani Formanem, ale bilou stodvácou. Týně se nakonec podaří předběžně dohodnout průběh raftového doprovodu, pojede s rodiči a jako zátěž si vezmou Vendu. Logistiku celé akce dovršujeme tím, že odpojíme vlek, nastrkáme pět lodí na střechu, vyšplháme nahoru do Bozkova, sjedeme do Jesenného k mostu, tam necháme Vendovu loď a pádlo, rozloučíme se s Evou a Petrem, kteří tu na nás počkají, vyšplháme zpátky do Bozkova a s jedním zaváháním sjedeme do Olešnice a do Plavů na start.

Děcka už začínají být docela nervózní, zvlášť Roman, takže se ihned vydají na prohlídku řeky. Pouštím je celkem s klidem, protože těch deset minut, co mohou jít dolů na nic závadného nenarazí :-) Za chvíli přijede i Koumák, takže už jenom hledáme osádku raftu a můžem se převlíknout a vyrazit. Ve čtyři se tak i skutečně děje. Předtím samozřejmě proběhne briefing (bratr Koumák je briefingový typ :-) ), aby hadi věděli jak se chovat, určíme pořadí a vyrazíme. První jede Koumák, pak Pavlík, Roman, Andulka a vzadu jako vždycky já jako sup mrchožrout. Ještě než dojedeme k Prádelně, tak se skrz nás propracuje dopředu raft, který má ve špici zalehlého Vendu. Úvodní peřejky a Držkovské schody jsou projety bez problémů, jenom musím umravňovat Andulku, která jede Romanovi na zadku a před obtížnými místy couvá, aby ho neprobodla, což není úplně nejlepší taktika. Údolí se zavírá, voda začíná hučet, pěna pění, voda se rozstřikuje a přichází Prádelna, kde exceluje Andulka. Koumák zavede kolonu do vracáku na levém břehu, Roman s Pavlem se lehce vyplašeni tisknou do kraje vracáku ke břehu a vrhají dolů vypoulené pohledy, ovšem slečna Nerozpustná zajíždí ležérně do vracáku tak, jak má ve zvyku. Ovšem už není zvyklá na to, že vracák nekončí dalšími vraty, ale pomalu se zase rozběhne dolů, takže ve chvíli kdy jí dojde, že je něco špatně, už s tím nemůže nic dělat a sjíždí kaskádu pozadu. Naštěstí nezmatkuje a nesnaží se otočit, takže zdárně procouvá až dolů. Určitě nebyla první, ale nejspíš byla první, kdo cenil na kaskádu zuby. To dítě by se snad tlemilo i kdyby mu řezali ruku. Pak už začíná Navarovská soutěska v plné kráse. Koumák vede kolonu s klidem mazáka, nad těžkým místem vždy zastaví, takže se sešikujem, zbytečně ale nečeká a ukázkovými nájezdy předvádí kudy na to. Nikdo se naštěstí nešprajcne a když zaváhá s výjezdem, stačí mi jen houknout a vystřelí do proudu.

Takhle se propracujem až k místu, kde jsem měl problémy posledně. Je to skoro na konci soutěsky, je tam asi největší skok a napravo se tyčí velký balvan. Raft čeká dole, Koumák elegantně prohopsá dolů, Pavlík za ním, vyrazí Roman, já se juknu nahoru, Andulka už je pryč a vyrazím taky. Ovšem najel jsem dost blbě, navíc jsem hned po raftu nejtěžší loď výpravy a dole se zabodávám. Loď se těžko škrábe nahoru a není ovladatelná, ženou jí spodní proudy. Ovšem přes malý karfiol před tím velkým balvanem přímo na něj. Loď se na něm vynořuje a já si v poslední chvíli všimnu, že mezi balvanem a břehem je malá zátočinka akorát na loď. S písečnou pláží :-) Nasměruju tam jedním záběrem loď a trošku se vzpamatovávám. Po pár vteřinách mi dochází, že všichni jsou dole a jestli něco viděli, tak jenom to, jak jsem zmizel za šutrem a už se neobjevil. Zespoda někdo píská, tak hulákám, že jsem v pořádku, ale pochybuju, že mne slyší. Rychle se odvazuju a lezu nahoru se ukázat a pak přelézám naboso i s lodí pod šutr, kde už čeká zbytek výpravy. Jsou v dobré kondici, až na Romana, který za skokem eskymoval a teď měl evidentně vyděšený výraz a stěžoval si na bolest prstů. Nic s nimi ovšem neměl, takže to asi spíš bylo z leknutí. Nalezl jsem do lodě, vázal jsem se a křup... Utrhnul jsem si levej úvaz... Je teda pravda, že dopoledne i v Plavech byl slyšet při uvazování zvuk jako když se rozepíná suchej zip, ale že bych urval klek mne vůbec nenapadlo. Jenom dobře, protože s načatým klekem bych asi soutěsku nejel :-) Obtížnost pak už jenom klesala, minuli jsme Navarov a jako tečka za obtížnou částí výletu se objevil Tobogán. Vystoupili jsme, Koumák začal vysvětlovat co a jak za zděšených pohledů Pavlíka, Romana a Andulky. Abych ušetřil nějaký čas, zeptal jsem se, jestli si na to někdo z nich troufá a když svorně prohlásili, že tohle už fakt ne, tak jsme se seřadili na skále, Koumák zaplul do lodi a za obdivného zafunění diváků prohučel Tobogánem. Pak jsme si vzali lodě a přenášeli.

Přenášet Tobogán je skoro stejná obtížnost jako ho jet, zvlášť když jste frajer jako Roman a necháte si v lodi boty a absolvujete to bosky. Ve výsledku to vypadalo tak, že si obšplhali po skalách ke mě, já jim tu loď postavil dolů a za ruku je stáhl pod kámen. Ještě, že zatím tolik neváží :-) Pak už jenom přejedeme k jezům, přeneseme je a jsme v Jesenném. Tady nás opouští Koumák, rozloučíme se s nim. Bez něj bysme to jen tak nezvládli. Opouští nás i raft, ztuhlý Venda, který absolvoval cestu v bez pohybu a na první ráně, co se vln týče si na břehu vyzvedává kajak. Připojuje se k nám i Petr, který tu na nás čekal a pokračujem dále. Vendu nechávám na starost Pavlovi, aby ho provedl vlnkami. Ten se úkolu zhostí zodpovědně, jen dole si z Vendy střílí, když ho navede na nějakou vypečenou vlnku a těsně před ní uhýbá :-) Po téměř dvou hodinách jsme na Parapli, já cestu od soutoku absolvuju v sedu na palubě, protže jinak bych musel zase chvíli dokrvovat nohy. Jsem zato odměněn pár studenými vlnkami do lodě, ale co... Na tábořišti se fofrem všichni, až na mne převléknou, já čekám na náš pojízdný stan, pro který Týna jela s raftaři do Plavů. Za hodinu už je zpátky, já se převlíknu a děckám začne nejtěžší část večera. Rozdám škrabky a brambory a začnou. Týna mezitím připraví čínu, já potom oloupané brambory nastrouhám, uděláme těsto... První bramborák se nikdy nepovede, ne? Za chvíli jsem nenápadně vytlačen od pánve a po pár úpravách už Eva sype bramboráčky jedna radost. Za tmy večeříme. Já si ani nedávám, dojídám po děckách :-) Ty jsou už od desítí ve stanu, který se pomalu zklidňuje až usne docela. My sedíme ještě u ohně, kecáme po d hvězdným nebem o všem možném... Po půlnoci míříme do pelechu taky.

Zima byla nakonec menší než jsem čekal, což ovšem neznamená, že by bylo teplo. Budí nás světlo a Andulka, která nám připravila snídani. Eva s Petrem už jim uvařili čaj a oni stojí venku a klepou kosu. Je tak šest, sedm stupňů, protější břeh je nádherně osluněn, ovšem sem dorazí slunko tak za hodinku. Děcka se nakýblujou do auta a začnou mastit karty, my zůstanem venku, snídáme, kecáme a toužebně očekáváme první paprsky. Po deváté se dočkáme, karbaníci vylezou z auta a pokračují ve včerejších pokusech o rozbití své či kamarádovy hlavy (čti hází kamínky do vody). Předpokládám, že si za měsíc budou stěžovat, že je v korytě moc šutrů a nedá se pádlovat :-) Když kamínky začnou překračovat hmostnost několika kilogramů, tak je pošlu do hadrů a jdou na vodu. Jezdíme místní tratě, pár branek. Voda není těžká, ale je jiná, všichni s tím mají docela problém. Ani se nedivím, jsou zvyklí, že dvakrát zaberou a jsou na druhé straně, tady to tak nefunguje. Vracáků tu moc není, proudnice je široká. Statečně se s tím pere i Venda, který také jednou krysí, podle svého zvyku v místě, kde skoro o nic nejde. Pokračujeme jednou tratí i ve spodní části, pět branek, na čas, něco pod dvacet vteřin. Už aspoň začínají trochu přicházet na to, co s tím. Venda si dělá přejezdy dole, na konci už jezdí dobře. Každý přejezd pro něj byl zatím testem síly, nesvezl se. Celkově jsou na vodě něco přes hodinu.

Mezitím se začal čím dál víc zvedat vítr. Není zima, ale na to, že jsme v údolí to docela funí. Na tábořišti se už Týna s Evou pustily do přípravy dalších bramboráčků a ohřátí číny ze včerejška. Než se pustím do jídla, přižene se k nám značně nasraný pán na kole. Provozovatel nejaké tělocvičny v Železném Brodě a shání sjezdaře, prý tam přespávali a zdevastovali mu to tam. Ovšem ti nejsou tady, jsou na startu v Plavech. Nakonec se rozhodnu tam pána hodit, aspoň se to vyřeší na místě. Po nějakých problémech to najdem a předhodím pána Robertovi Kneblovi. Aspoň si tu pokecám. Asi po čtvrt hodině pán přichází, že to nemohli být oni, že to asi byl někdo z místních. Aspoň že tak. Sjedeme dolů, já se pustím do oběda a děcka do balení.

Po druhé vyrazíme na výlet do Bozkovských jeskyní. Kdysi jsem v nich byl, ovšem to byla asi ve třetí třídě na škole v přírodě :-) Prohlídka nám začíná v 15:20, koupím si i za tři pětky nálepku na foťák, abych mohl fotit. moc se mi to vyplatilo, po třetí fotce mi zdechnou baterky :-D Prohlídka byla celkem fajn, jen jsme přišli "ve špičce" a na cca třičtvrtě hodinovém okruhu se motají tři, čtyři výpravy. Hadům se povedlo docela solidně přepnout do módu "člověk", takže jeskyně neutrpěly žádnou újmu. Navíc zaujali nějakou paní, která se obrátila na nejblíže stojící Andulku (s kapucou mikiny na hlavě) s otázkou "odkud jste, kluci?". Po výlezu ještě holky prometou obchůdek se suvenýry a valíme s pětiminutovým zpožděním na Spálov, kde na nás čekají Zýkovi. Týna si půjčuje Petrovu novou loď a pojedou všichni společně k trafačce do Železného Brodu. Chvíli na ně ještě počkáme s Evou na mostě u hotelu na Spálově. Vendu už u trafačky vyhlížejí rodiče (tentokrát pro změnu v modrém transitu). Chvíli kecáme a doráží. Fofrem se převlíknou, navážem a mažem dom. Za měsíc se sem vrátíme...