Slovinsko v poklusu 2009

Pokud bych měl charakterizovat tenhle náš zájezd, nejlépe by sedělo to, co jsem použil v nadpisu. Zájezd nebyl tak úplně z mojí hlavy, ale doladit program a složení výpravy už ano. Kromě mě a Týny byli jasnými účastníky ještě Piškot s Bárou, jelikož jsme si koupili méně staré vozy, tak strojový park měl být jasný.

Jenže kromě Andulky, Romana a Pavlíka jsem pod dojmem heroických výkonů v boji s vlastním strachem a technikou jízdy zařadil ještě Vendu s Kubou (ano, toho Vendu a toho Kubu, kteří vyplavali v dubnu na Stružnici) a v případě neúspěchu v nominaci i Luboše s Patrikem. Těm se to skutečně bohužel nepovedlo a problém byl na světě. Jedenáct lidí na dvě auta. Dva týdny před odjezdem jsem začal shánět dodávku. Kupodivu se to povedlo a místo Laguny zaujal bílý transit z jedné pražské půjčovny s naším nákladním vlekem. Ten nahradil naší kytičkovanou krabičku z jednoduchého důvodu. Letos jí je devětatřicet let a její kostra z dvoucentimetrových jeklů a nová nástavba z jeklů čtyřcentimetrových, kola a tlumiče z prasete a celkově nedůvěryhodný vzhled (a SPZ 01-ME-77) mohly ohrozit psychickou labilitu rakouských policistů, kteří nedokáží ocenit její jedinečné jízdní vlastnosti a vůbec praktickou stavbu z dílny důvtipného reálně socialistického domácího kutila. Nástavba nového vleku byla opatřena novými příčkami, novým nátěrem a zdání udržované věci bylo na světě.

Program se nakonec ustálil na kolotoči Tacen - moře - Solkan - Soča, ubytování bylo vyřešeno přes Vlašákova kamráda Simona. Na počet dvanácti apoštolů nás ještě doplmil Matouš z Prahe. A pak to začalo. Simon mi den před odjezdem napsal, že ubytování je možné až od neděle, něco mu do toho vlezlo. Program jsme tedy briskně obrátili, pojedem z hor do města. Dlouho předtím jsem si maloval, jak všechno zařídím v předstihu a nakonec to dopadlo tak, že jsem si balil v úterý večer a zařizoval u toho všechno možný, takže třeba šprajdu jsem lepil nadvakrát, protože jsem ji namatlal chemoprénem, nechal zavadnout patnáct minut, vzpomněl si na ní po hodině, namatlal jí znova a vzpomněl si na ní po dalších pětadvaceti minutách. Ve středu jsem ještě šel do práce a ostaní do školy. Jediný, kdo měl volno byla Týna, která zakončila semestr v ponděli ve velkém stylu zkouškou matiky. V poledne mi volala, že mne shání chlápek z půjčovny, jestli bych si to auto nemohl převzít už ve dvě. Zatáhl jsem to tedy dřív v práci a vyrazil. Pán na mne už čekal, předal mi auto, dal pár rad, podepsali jsme smlouvu a odfrčel. Tak nám to tedy začíná. Naložili jsme auto, pobrali kde co a vyrazili na kanál. Tam už byl zbytek spíchnutej, byl připravenej vlek takže jsme mohli začít navazovat. Po čtvrtý jsme hotovi a vyrážíme do Prahy, Piškot do Plzně. V Holešovicích na nás čekají Pomerančovi a u nich i Kuba s tátou. Když najíždíme k nim do ulice, úplně ve mě hrkne. Nevím proč, ale vsugeroval jsem si, že Kuba má loď s sebou. Takže jsme je naložili, navíc převzali od Týniny mámy pojištění, které nám dnes odpoledne zařídila a vyrazili jsme zpět na kanál. Je to chuťovka, jelikož u Veltrus se staví na hlavní kruhové objezdy na příjezdech a samozřejmě na obou. U jednoho z nich je semafor a je to na několik minut. No, sotva jsme vyrazili a hodinová sekera je na světě. Jedeme do Sušice, Týna tam má novou loď a bohužel dřív se to nepovedlo. Za Klatovama zapínám GPS a nechám se vést. Mám ji půjčenou od sestry a musím říct, že tohle se pánům od Garmina moc nepovedlo. Ve snaze zjednodušit ovládání očesali funkce až na kost a ve spoustě věcí je ta krabička horší než stařičké StreetPiloty. Do Tedražic nás táhne po nějaké silnici, která vede pořád do kopce a její povrch se plynule mění od asfaltu přes špatný asfalt a šotolinu na kozí bobky a za hřebenem zase zpátky. Zase ale nabízí panorámata a nerušené pohledy na divou zvěř. Úplné safari. Po osmé hodině jsme u Vlašáka, děcka si prolezou jeho lodní porodnici, Týna si převezme tyrkysový kajáček, já ještě pár žerdí a listů pro Simona a můžeme vyrazit.

Piškot na nás čeká s posádkou v Sušici, kde se mezitím nechutně přežrali a kde je taky máme vyzvednout. Bohužel je nemůžem najít, takže na ně chvíli čekáme za Dlouhou Vsí. Po čtvrthodině přijedou, bere si ode mne vysílačku, vyměním Pavlíka za Patrika a vyrazíme. Piškot dotankuje v Hartmanicích, před Železnou Rudou koupíme dálniční známky do Rakouska (pěkně mastný) a vzhůru do ciziny. V Německu se setmí, chvíli to trvá než se dostanem v Blbákově (Deggendorf) na dálnici a pak už směr Rakousko. Po chvíli se otrkám a pomalu přidávám. Místo osmdesáti jedu devadesát, pak sto, pak ještě malinko víc... A pak se kousek přede mnou na autě v pravém pruhu rozsvítí za zadním sklem červený nápis STOP střídaný nápisem POLIZEI. Polije mne horko a přemýšlím, jestli to platí na mne nebo na Rumuna v pravém pruhu, asi po dvaceti vteřinách uhýbají oba do odstavného pruhu a pokud se umí transit s vlekem vzdalovat po špičkách, tak tak činí. Kdesi na radu GPS uhýbáme z dálnice a táhneme se něměckými okreskami na jihozápad (!) podél Innu. Pro jistotu zadávám jako průjezdní bod Salzburg, za což jsem odměněn nočním průjezdem přes centrum. Naštěstí je druhá ráno, takže tu jsou jenom pařmeni, policajti a taxikáři. Najíždíme na dálnici, na prvním odpočívadle se vystřídáme a vydáme se skrz tunely na druhou stranu. Tauernská dálnice je silně podobná D1, každou chvíli uzavírka a oprava. Dole před Villachem si Piškot vyžádá střídání, takže Týna mění volant transita za volant oktávky, dole ve městě, kam jsme nechtěli, ale kam jsem po nedorozumnění s GPS uhnul jsem natankoval a pak už nás čekají zlaté hřeby naší cesty. Je už krásně světlo, takže jasně vidíme zdi horských hřebenů nad městem a tudy musíme projet.

Když jsem se rozhodoval kudy do Solkanu, váhal jsem. Přes Itálii se mimoc nechtělo, navíc Vlašák říkal něco o tom, že Italové vyžadují nějaké šílené odrazky na vleky, Karawanken je zajíždka a zbývaly červené čáry v mapě s takovými divnými značkami a nápisy Wurzenpass a Vršič. Kluci od nás, kteří byli s repre v Solkanu mi potvrdili, že tam jezdili seshora přes hory, tak jsem se rozhodl to využít. Přes Wurzenpass jsem už jednou skoro jel. Před devatenácti lety jsem byl účastníkem zájezdu, který se rozhodl zdolat průsmyk v té době luxusní Karosou LC736 žluté barvy (pro mladší dodávám, že to byl vrchol autobusového parku v té době u nás) s naším tehdejším oddílovým vlekem za autobus (vyrobeným někdy těsně po válce, dnes už ovšem nevím po které, dost možná, že po třicetileté). Ani tenkrát nás neodradily značky "Zákaz vjezdu s vlekem", ani hustý provoz, protože průsmyk sloužil jako důležitá tepna, po které proudil gasterbeitři se svými zastavami a otřískanými golfy za prací do Rakous a Německa a zpět. Karosa v jednom obzvlášť vypečeném úseku zdechla, protože to neutáhla už ani na jedničku. Řidič musel couvat asi dvěstě metrů do nejbližší zatáčky, kde byla plocha na otočení a vyrobili jsme tak kolonu sahající až do Villachu. Teď je silnice liduprázdná, značky zůstaly. Kopec to je betálný, v jednu chvíli mi zatrnulo, ale na dvojku jsme to nakonec vyšplhali. Sjezd dolů už je dietnější a za chvíli jsme v Kranjske Goře, městečku formátu a vzhledu Špindlu. V něm se dáme opět nahoru. Týna za volantem oktávky má plné právo mne zabít. Asi už vím, proč jsem nikde nenašel fotky silnice do sedla. Všichni se báli pustit madel :-) Ne, tak strašný to zas nebylo, ale některý serpentiny jsem najížděl na jedničku a bylo jich nepočítaně. Fascinovalo mne ovšem, že se teploměr chlazení ani nehnul. V sedle vysedáme, hadi blbnou na firnovém poli, fotíme se, Týna se vzpamatovává a předává volant zpátky Piškotovi a jedeme dolů. Jedeme podle starosvětských přiruček, na jakou rychlost nahoru, na takovou dolů, takže něco na jedničku... Je to v pohodě, ale je to dlouhý. Odměnou jsou nám nádherný panorámata ranních Julských Alp, oslazené po příjezdu dolů ještě nadhernou Sočou. Na dvou místech stavíme a kocháme se. Ted kromě těch, co nevydrželi a vytuhli v autě :-)

V půl sedmý jsme v Bovci u kempu Polovnik, což je zakový ohrazený lesík mezi silnicí a Bovcem. Kemp vypadá čistě a příjemně. V sedm se otevírá závora a my vjíždíme dovnitř. Zabodnem auta, postavíme stany a já vyrazím na výzvědy. Najdu v Bovci infocentrum, otevírá ale až v devět, projdu kde je jaký krám a vyrazím k řece. Ta je dál, než jsem čekal, ale je nádherná, modrá, rychlá, studená a vodnatá. Vracím se do kempu, po cestě potkám skupinu bruslařů, nakážu jim, aby nejezdili dolů k vodě, protože Slovinci jezdí jako Poláci. Než dojdu do kempu, tak se ohlídnu a vidím je, jak samozřejmě mizí dolů. Vyberu pasy, předám je kempnému, vezmu oktávku a jedu dolů. Jestli bych něco nerad viděl, tak to je to, jak si šněrujou nahoru na bruslích. Zachytím je dole, nahážu do auta a taky se poptám chlapa v kajakovém centru po nějaké slalomové trati. Jde to ztuha, ale snad pochopil. Odkazuje mne do Trnova (prý asi deset kilometrů) a možná Kobarid. V kempu proběhne vystrojení Týniny nové lodě. Z domova vezu sedačku vyřezanou z pěny, vrtačku a nějaké nářadí. Co nemám, to je list pilky, v Bovci je naštěstí slušně vybavené železářství. Potom seberem Piškota, Patrika, Luboše a Báru a vyrazíme na výzvědy do Trnova. Z deseti kilometrů je patnáct, ale nádhernou krajinou kaňonem Soče. V Trnovu je jedno z vysedacích míst na splouvání, visutá lávka a trať, která je něco mezi Špindlem a Kamenicí. Trať tvoří pár branek, takže se rozhodujeme pro sjezd Soče. Po návratu do Bovce se stavíme v infocentru a kupujemem permity. Kanoe je za čtrnáct euro, takže zarmoutím Patrika s Lubošem a kupuji jim kajakové za euro šedesát sedm. A taky kupuju spacák Kubovi. Přijel totiž bez něj :-) Po obědě skládajícím se z pytlíkových polívek nastává logisticky náročná část dne. Svezeme lodě k řece, všichni si vezmou věci na převlečení, u Piškota si nechají suché věci, obě auta vyrazí dolů, Piškot ho tam nechá a jedeme zpátky nahoru. Do kempu,protože se mi nechce nechávat ho dole u vody. V kempu najdeme Vendu, který si u řeky nechal věci, které by do lodě nepobral a Romana, který nemá vestu. Nemá, jako že nemá vůbec... Seběhnem dolů nalezem do lodí, Roman si drapne singlíka a vyrazí nahoru do kempu pěšky a my splouváme po řece.

Soča, to je vydestilovaný vodácký ráj. Nádherně modrá voda, majestátní kaňon, zalesněné svahy. Do toho totální ažůro... Jel jsem v dlouhé bundošprajdě s chlupem, ale bylo mi akorát, nějak se to vyrušilo se studenou vodou. Řeka je ze začátku lehká, krásný vlnky, panorámata... třeba vodopád Boca, silný proud jakoby vyvěrající ze skály několikset metrů od a nad řekou. Za půlkou se údolí začíná zavírat, objevují se kaskády s válci, karfioly, vracáky všech tvarů a Venda s Kubou začínají mít problémy, nakonec Venda vykrysí a skončí na druhé straně než loď. Tu vyleje Luboš, naváže na házečku a přejede proud. Naštěstí to vyšlo, kdyby se mu zvrhla,měl by o zábavu postaráno. Ke konci, kdy už to začíná být težší trojka až lehčí čtyřka nevydrží ani Kuba. Už je toho na něj dost a krysí dvakrát za sebou. Co udělal špatně? Nic... nic totiž neudělal, takže bokem k válci... Podruhé odplave sto metrů po tišině nad výlezem, takže ani nenandává šprajdu. Konec přišel akorát. Zbytek se povětšinou sjel i slalomovou trať. Vylezem nahoru na parkoviště, převlíknem se a odjedem oktávkou nahoru. Piškot pak pokračuje s holkama do Bovce do obchodu, já beru transita a Romana, který právě vstal a je zmaten natolik, že si myslí, že je ráno a jedem dolů pro zbytek. Po návratu je už jen večeře z rodiči dodaných pochoutek a na kutě. Dospělí si ještě skoči do přilehlé hospůdky na dva točené Staroprameny, bodnou. Máme toho všichni dost, já usínám po nějakých osmatřiceti hodinách beze spánku.

Ráno je v Bovci stejně krásné jako večer, sbalíme se, zaplatíme kemp a vyrazíme do Solkanu. Cestou se ještě zkusíme poohlédnout v Kobaridu po trati na slalom, ale neuspějem. Objevíme několik krásných míst na Soče, ale to je asi tak všechno. Do Solkanu přijedeme okolo jedenácté. Vody je tak akorát, přes jez teče jen minimálně, ale voda má ještě docela sílu. Zaparkujeme u skály a vyhlašujeme cochcárnu. Všichni si můžou dělat co chtěj. Aspoň se seznámí s pěknou vodou. Solkan je nádherná trať, na kanál je docela široká a průtok slušný, rozhraní neostrá, vlny houpací a vracáky (někde) lopovací. Navštíví nás místní a nabízí nám klíče od boxu na lodě a ptá se dokdy tu budem. Taky nás prosí, abysme odpoledne vytáhli branky o půl metru výš, prý bude nahoře v horách pršet a voda "o trošku" stoupne. Pak si skočím s Týnou do města, Týna potřebuje lékárnu a koupíme ještě nějakou vodu na pití, je docela vedro a chlastáme jak prokoplí. Koupíme i melouna (a zapomeneme ho zvážit), něco kolem šesti kil. Po návratu se nachystáme na pátou na třetiny, Piškot už má vymyšlenou trať. On kameruje, já měřím časy. Začátek je takový všelijaký, ale nakonec se to nějak rozběhne a napočtvrtý si tu trať pamatuje už i Andulka. Venda zajíždí skoro všechno, Kubovi trať upravuju, ale lepší se taky. V šest je konec a jdeme na vodu já s Piškotem. Začínám chápat, proč má tolik lidí tuhle trať tak rádo. Poježdění je tady opravdu výborný, úplně odlišný od jiných umělých tratí.Vydržím tam jen něco přes půlhodiny a dole s tím mám docela problémy. Piškot jezdí "o chvilku" (čti o půl hodiny) dýl. My mezitím sbalíme a jdem si pro klíč, ale už tu nikdo není, tak jedeme do města, dnešní večeře je v pizerii, jsme skoro v Itálii, ne? V jednu chvíli to vypadalo, že nás na parkoviště nepustí, závoru hlídal chlap s vestou, který podle nějakého klíče auta pustil nebo nepustil. My prošli. Jídlo bylo naprosto luxusni záležitostí a to pizzu moc nemusím. Tady mi prostě chutnala. Zvolil jsem Solkan (s pršutem), Týna Pikant (feferonky) a v půlce jsme si je prohodili :-) K tomu jedno pivo a pak ještě jedno nealko... Do kempu Lijak jsme dojeli v půl jedenáctý. První, co nás uvítalo, byl závan z koňské stáje. Naštěstí to byl jen závan, za chvíli už jsme o něm nevěděli. Napodruhé jsme zvolili místo ke stanování, vytáhl jsem lampu a začali jsme stavět. Přišel nás přivítat Alexandr, pán kempu, ráno k němu skočím s pasy. Kolíky šly zatloukat špatně, použil jsem hever a až pak jsem si vzpomněl, že mám nářadí a v něm je i kladivo. Nějak jsme stany postavili, ráno se na to juknem líp. Už jsem usínal, když mne postavil do pozoru alarm z Transita. Vyhrabal jsem se ze stanu, alarm utišil, nikde nikdo. Asi třkrát se ještě z vleku ozval šramot, napotřetí jsem tam nakonec nachytal Patrika, jak hledá vodu neb je mu vedro. Jo, paranoia, to je věc. Každopádně jsem elektroniku přestěhoval do stanu.

A je po hezkém počasí. Po páté mne budí déšť a vítr. Chvíli datluji do naťasu, ale pak musím ven, klukům vedle se bortí stan. Přijde pomoct i Holanďan, který parkuje vedle s terénním autem a chvíli nás pozoruje. Druhé kladívko se hodí :-) Po čase ovšem odjíždí a za chvíli se ukáže proč. Já mezitím vytáhnu vařič, dojdu pro vodu a začnu vařit čaj. Déšť ustává, ale vítr sílí. Posnídám s Kubou a Matoušem, kterého jsem vytáhl kvůlivá prášku. Když vstanou Luboš s Patrikem, napnem mezi dvě pole pergoly plachtu z vleku a pak to začne. Vichřice o dvaceti metrech za vteřinu. Minimálně. Fofrem najíždíme s Piškotem auty před stany, ale stan vedle nás už nezachráníme, takže naženem děcka do Transita a skládáme ho. My to trávíme pod pergolou za plachtou, největší nápory si vyplňujeme jejím podepíráním. Vichřice vždycky udeří plnou silou, po patnácti dvaceti minutách zeslábne, potočí se do druhého směru a po půlhodině zase zesílí a fouká od severu. V kempu nezbyl kromě nás jediný stan, i karavany se stáhly a při slabším větru kamsi odjely. Alexandr nám tlumočí předpověď z internetu. Do odpoledne to má vypadat stejně. Vytahuji z vleku Vendovu loď a vyztužuji s ní plachtu. Síla větru způsobila, že v místech, kde se plachta opírá do rohu sloupu se normálně látka vytahuje. Je otázkou kdy se plachta rozpáře. Nakonec zůstaly stát jen stany Piškota a velkých kluků, druhý dětský se složil a v našem vítr úplně rozlámal tyče. Provozujeme "Extreme cooking", Patrik vaří guláš, postup je jednoduchý. On vaří a tři drží plachtu, aby mu nenafackovala. Takhle se bavíme až do odpoledne, kdy vítr skutečně slábne, sežereme guláš, holky odjedou nakoupit, Piškot si odtáhne neplnoletce na kopec a já s děsem v očích otevírám transita, který celý den hostil šest až osm lidí a opatrně vykydávám věci ven. Zaberu jimi plochu asi tak sta čtverečních metrů. Dávám stranou stany, ty zatěžuji taškami, aby neulétly, věším spacáky na šňůry a co pět minut je tam dávám ze země znovu, pod nárazník dávám "spací" věci, na jinou hromádku dávám boty a zlatým hřebem je moje deka, na kterou skládám volně ložené svršky, které po návratu pěšáků vydražím. Vyhrávají Venda s Pavlíkem, kteří tam měli po sedmi kouscích a svých dvacet kliků si užili. Splichtíme večeři, těstovinový salát, základem jsou kolínka zbylá z oběda. Za setmění ještě pustíme na notesu video z třetin v Solkanu.

Budí nás slunečné počasí, takže upalujeme do Solkanu. Voda je kalná a o půl metru vyšší. Patrik s Lubošem si medí. Znalejší jdou na techniku, já s Týnou, Vendou a Kubou na splouvání. Tahá to za ruce ještě víc než předevčírem, vlny jsou větší, rozhraní neostřejší... Na oběd jenom ohřejeme vodu a každej si zaleje nějakou čínskou potvoru. A relaxujem... Ve čtyři se zlatá horde hne k vodě a začíná vysvětlování trati. Budou celý... Kubovi s Vendou zase pár kombinací zlehčím, abysme je nemuseli lovit, tady by to bylo nadlouho. Piškot točí, Týna fotí, deblíři startují, já měřím cíl. Ze začátku s tím mají problémy všichni. Snad kromě Vendy, který nedbá zlehčení a pár věcí prometá snad dobrovolně... Nebo ne? Taky je jedinej, kterej krysí, podle svého dobrého zvyku ve vracáku a pak snad dvě minuty sedí na břehu a kouká, jak se pár metrů od něj točí ve vracáku zvržená loď a neskočí pro ní a neskočí... Nakonec mu jí dostane ke břehu Matouš. Venda je za tenhle výstup později odměněn značným počtem kliků (číslo bylo třímístné). Podobný počet obdrží Roman za start do jedné jízdy, kdy jaksi pozapomněl, že se jede na čas a vyrazil mimo hodiny. Celá taškařice trvá asi hodinu a půl a končí po šesté. Po ní jdeme na vodu i my dva s Piškotem. Otroci točí a měří. Piškot si jich dává pět a zvládá. Já si dávám tři a nezvládám, tahle trať se bez fyzičky prostě jezdit nedá. V té třetí prostě neutáhnu jednoduché výjezdy napřesruku. Protože je zase docela pozdě a nemáme nakoupeno, rozhodneme se opět řešit vaření externě, Patrik s Lubošem básní o jakémsi stánku, kde prodávají obrovské hamburgery za mizivou cenu. Dokonce to řeší i s kamarády v Česku a slibují nás k němu zavést. Moje obavy, zda bude mít hambáčovna takhle pozdě otevřeno se ukázaly jako zbytečné. Chlapci nás totiž nezavedli nikam, protože to prostě nenašli. I když nikam... V jednu chvíli mne zavedli do slepé ulice mezi rodinnými domky, takže jsem musel stopadesát metrů couvat s vlekem úzkou ulicí, kde stála zaparkovaná auta. Hoši děkujem :-) Skončili jsme zase v pizzerii, takže žádný zle. Tam jsem si dal pizzu, kde psali, že mezi složkami je i hamburger. Zvědavost byla ukončena dokonale, opravdu v ní trůnil velký karbanátek :-)

Do kempu jsme dojeli zase hodně pozdě, rozhodl jsem se rovnou zaplatit. Alexandr nám to sečetl, oznámil mi cifru a přihodil požadavek na dalších třicet euro za kafe, co mu naše zlatíčka vypila, když tam zapomněl klíč... Využil jsem toho, že zrovna přišel Patrik s Lubošem a začal jsem vyzvídat, co se stalo. A bylo to skutečně tak, jen nevychlastali za celých třicet, ale jen asi půlku, měli ovšem smůlu, že byli vidět. Chlapci uznali že to byla bejkárna a složili se na to :-) Jdeme chrápat, abysme zítra ráno brzo vypadli. Soíme s Týnou vedle auta pod širákem, pod hvězdičkama.

Ty ovšem do rána nevydrží a když vstanu, je takové nijaké počasí. Občas zasvítí, většinou je ale nad námi takový celistvý překryv. Rychle balíme a nasedáme, dnes je na programu volný den a tedy moře. Alexandr mi doporučoval Sistianu, je to půlhodiny odsud, ale je to Itálie... Nakonec se rozhodujeme pro Piran. Šněrujeme si to silničkami nádhernou vinařskou krajinou, protože nemáme dálniční známky, Slovinci zavádí týdenní až od července a platit sedmdesát euro za ušetřenou půlhodinu se mi opravdu nechce. Aspoň můžeme vidět slovinský venkov v plné kráse, včetně vesnički Cepki, takže už víme odkud pochází půlka píseckého oddílu. Znovu se mnou laškuje GPSka, v jednu chvíli mne protáhne pomalu dvorky baráků. Na kraji Koperu zastavíme v Mercatoru, všichni kolem vyrazí na nákup, já zůstanu u auta, protože parkuju tak, že bych mohl překážet a skutečně musím asi dvakrát uhýbat. Když dojedeme až na parkoviště v Piranu, Piškot se chytá, byli tu před třemi lety, když byli v Tacenu. Po chvíli šaškování na placeném parkovišti najdeme místo, kam dáme auto a vedle něj odpojený vlek (Slovinci parkujou jako prasata, skutečnost, že zaberou dvě místa jim vrásky nedělá) a můžeme přikročit ke koupání. Na vodu jdou nakonec jen Andulka, Roman a Matouš a moc dlouho tam nevydrží, hladina je zrcadlově lesklá a rovná. Týna se pouští do krmení otroků, já si půjčuji její mobil a volám Simonovi, abysme se dohodli na ubytování. Ten je ovšem ve Francii a přesměrovává mě na svého tátu, prý o všem ví a navíc je shodou okolností dvacet minut odtud. Skutečně asi za půl hodiny přijíždí a vysvětluje mi kde se máme objevit. Chvíli ještě kecáme, oni se pak jdou vykoupat a my vyrazíme po nábřeží na prohlídku okolí. Projdeme v podstatě jen přilehlý hotelový komplex, nakoupíme pohledy a známky, zasytíme se zmrzlinou... Závěrečnou koupel absolvuji taky, přeplaveme podél pobřeží asi pětset metrů ke sprše, opláchnem se a jedem pryč. Do Ljubljany jedeme taky po starý silnici a cestou ještě jednou stavíme v krámě na nákupy.

Od půlky cesty prší, chvíli víc, chvíli míń, ale zatažená obloha slibuje, že to je nadlouho. Po dvou hodinách jsme na místě a jedeme se podívat ještě na kanál. Vody je až až... Otrokům se z toho lehce rozklepala kolena a mě se taky moc nelíbí, ale co se dá dělat. Okrajem města mne strojek vede k našemu ubytování a skutečně to asi po půlhodině najdem. Za chvíli příjíždí i pán domu a uvádí nás do místa našeho přespávání. Auta jsme si museli zaparkovat k baráku, což je asi padesát metrů od silnice a dvacet metrů nad ní. Jedu to sám, otroci čekaj nahoře a je to docela adrenalin. Naše ubytování je zřejmě bývalý seník, který má nahoře uzavřenou místnost, kde se nás dvanáct vyspí, je tam elektrický vařič. Dole přistavená místnost s WC a sprchou, jinak je to nezastavěné. Nádherná záležitost. Navečeříme se, uspořádáme konečně videoprojekci ze včerejších celých a jdeme na kutě.

Počasí nás začíná docela dobíhat... Po včerejších podmračených rozhledech není ani stopy, je vidět s bídou Ljubljana a pak už jenom tmavě šedá stěna ze které lije, lije a lije. Jenom chvílemi je liják střídán chcavcem. Po snídani vyrážíme do Tacenu, GPSka nás v rámci udržování ve střehu protáhne ranní špičkou naprosto nesmyslnou cestou, místo půl hodiny jedeme víc než třičtvrtě. Na kanále nikdo vůbec není, zato je ještě víc vody než včera, pod vodou je i plácek na předávání cen u kanálu. Voda je skutečně masakrózní, kolena se neklepou jenom otrokům, ale trochu i ostatním. Piškot jde na vodu s Matoušem, Andulou, Pavlem a Romanem, Patrik s Lubošem je jistí s házečkami každý z jednoho břehu a Týna fotí. Já jdu na vodu pod kanál s Vendou a Kubou. Nedá se tu jezdit nic jiného, než přejzdy proudu jakoby z protivody do protivody. Branky jsou dílem na břehu, dílem vysoko. Ani vracet se nedá nebo respektive dá, ale v jednom místě je nutný přejezd vlnkou a když se skrze ní vracím, zjistím, že "vlnka" je tak vysoká že přes ní nevidím... Radši se tedy vracíme po břehu, protože tady by krysa a záchrana lodě byla záležitostí půlhodiny. Sáva je nalitá vodou a má sílu a rychlost. Jezdíme necelou hodinu a jdeme nahoru zjistit, jak se vede "kanálníkům". Těm už z tváří zmizel děs, ale je vidět, že jsou na hranici možností, Andulka jednou odplavala. Matouš s Pavlíkem dokonce jeli i úvodní skok a přežili :-) V nechutném slejváku se převlíkáme a já se po poradě s ostaními rozhoduji ustoupit. Jeden trénink tu zvládli, ale do čtvrtka by se nastřádala na můj vkus moc velká pravděpodobnost, že si někdo z nich rozbije držku a navíc Vendu s Kubou nahoru pustit nemůžu. Nehledě na to, že pořád lije a předpověd je špatná, takže kdo ví, co všechno z hor ještě přiteče.

Jedeme ma bydlení zabalit věci, vlek jsme nechali v Tacenu. Nejsme ještě ani v půlce, když Týně zvoní mobil. Piškot. Máme prý zabalit i jim, kluci na deblu hned na začátku neustáli vodu, vykrysili a oba si nějak hnuli ramenem. Když přijedeme k baráku, vyjíždím tam i s lidmi a jsem za to odměněn stejně jako po úspěšném přistání letdla potleskem cestujících, adrenalin je to asi stejný. Vezmem salaš útokem, sbalíme, uklidíme, odevzdáme klíče a vracíme se opět do Tacenu. Přivážeme lodě na cestu, zapojíme vlek a vyrazíme hledat jídlo a dárky domů. Jako neznalec nákupních center nechám podle GPSky vyhledat nejbližší Spar (jedem do špááááru, ne?) a když vymetem parkoviště u třetí malé samošky napadne mne rozdil mezi Sparem a InterSparem... Tam se rovnou i najíme a okolo páté odpolední opouštíme Ljubljanu. V Kranji naberem do nádrže, co jejich hrdla ráčí a na posledním možném místě stavíme v Jesenici u schránky poslat pohledy. Pak už za městem vjížídme do tunelu a po několika kilometrech se vynořujeme v Rakousku.

Počasí tu není o nic lepší, na kopcích je vidět sníh. Za Villachem se střídáme, Týna jde za volant a já relaxuji. Kromě krátkého úseku mezi Katschbergtunnellem a Taurentunnellem je neustále zataženo a leje. Piškot dává k lepšímu kdovíodkud zachycenou zprávu, že nahoře v Alpách napadlo šedesát čísel sněhu. Za setmění kdesi nad Salzburgem stavíme na benzínce a Týna krmí otroky, kteří potom usínají, zatímco my se prodíráme houstnoucím deštěm k domovu. Kromě několika zábavných momentů, jako třeba když se se kamion s pražskou značkou snažil Piškota vytlačit ze silnice a nás alespoň ztroubil se nic nedělo. Týna dojíždí až těsně před Linz, kde se opět střídáme. Já pak šplhám od Dunaje nahoru přes čáru a v jednu v noci jsme v Budějicích. Zabodneme to na kanále, stavíme dva použitelně stany, Andulka, Matouš a Roman spí v Transitu, Luboš s Patrikem před dveřmi hospody a já s Týnou před okýnkem cukrárny. Ještě, že nás není víc, protože tím se výčet suchých míst vyčerpal. Záměrně neříkám teplých, jak jsem sám poznal, když jsem se k ránu probudil jak spím holým panděrem na asflatu, protože jsem se zkulil z karimatky, rozepla se mi košile a rozjel zip u spacáku...

Bahno, bahno, bahno... to je dojem z Vrbna. Louky jsou podmáčené, všude louže a bahno teče i kanálem. Od Krumlova dolů totiž probagrovávají koryto a to co je v korytě se dá s Pratchttem označit jako "příliš husté na pití a příliš řídké na orbu". Necháme otroky postavit zbylý funkční stan a sondujeme situaci. Domlouváme se se Zdenou a bohemáky, kteří sem zdrhli ze Strakonic, kde měli po závodech soustředění a teď komentují situaci ze sucha ubytovny, protože do stanů se neodvážili. Poslední kapkou je předpověd počasí z internetu, protože Luboš chytil wifinu. Jedem domů! Stany zase zbouráme, nasednem do aut a vyrazíme, Piškot jede přes Plzeň, my přímo. Na kanále jsem po třech hodinách a o tři dny dříve. Když vytahuji loď a rouzepnu zip vaku, vytéká odtamtud asi deset litrů vody...

P.S. doma jsem se pro legraci zvážil. Za sedm dní výletu jsem ztratil čtyři a půl kila, což se zatím povedlo jen střevní chřipce...

A nějaká videa...