Pohoupání na Lipně

Už od loňska intenzivně strašíme otroky Lipnem - když budeš zlobit tak bububu, přijdou Loučovice a sežerou tě. Jako malou ochutnávku absolvovali na jaře Kamenici jako lehčí předstupeň Lipna. Nakonec to dopadlo tak, že ten, kdo měl mít z Lipna strach jsem byl já a otroci znuděně protahovali tvářičky...

Odjeli totiž už v pátek dopoledne se závodníky a absolvovali s nimi dvakrát Prokopa. My, prací povinní jsme ještě vytvářeli hodnoty a až v obvyklou hodinu , tedy v půl šesté opouštěli loděnici. My, to jako já s Týnou a Dejv s Líbou a v druhém autě Marta s Jiřkou a Kristýnoou, kterou jsme nakonec na Lipno taky přemluvili :-) Cestu jsem vybral inovativní. To si totiž tak jednou sedím nad mapou a říkám si... proč jezdit k pražskému okruhu okolo letiště přes Tursko, Přílepy, Statenice a Horoměřice, když přes Otvovice, Zákolany, Kováry a Libochovičky to vyjde o dva kilometry dál a o deset minut rychlejc, jelikož se toho jede míň obcí, víc dálnicí a jezdí tam míň aut? Inovace měly v případě problémů pokračovat i dál, protože je poslední víkend prázdnín a to bejvá masakr, ale ten se nakonec nekonal, takže na zmíněnou kličku navázala klasika, Radotín, kde jsem opět obdivoval estakády dokončované části pražského okruhu. Už aby to bylo, ušetří to alespoň půl hodiny.

Inovace nastoupily ke slovu zase v závěru. Proč jezdit přes páteční Budějky, když stejně musím nahoru na Lipno? Odbočil jsem za Vodňanama na Netolice, kde jsme se zastavili a ještě něco dokoupili, Lhenice a Chvalšiny. Tahle cesta už je slabší, je sice liduprázdná, ale taky o dost menší. Za Chvalšinama se napojíme na silnici z Krumlova na Černou a ke stálému blýskání z černé hradby před námi se připojuje déšť a v tu chvíli ztácíme Martu. Objeví se až za chvíli a zuřivým blikáním nás přiměje zastavit. Nejdou jí stěrače. Teda šly, ale jen se zhouply doleva a umřely. Zkouším najít pojistky, rozebírám několik deklů a po telefonické konzultaci s Koblihem je nacházím. Nenacházím už ovšem tu správnoou pojistku a navíc přestává pršet, takže na to prdíme a jedem, je už pozdě. V půl desátý jsme na Kobylnici, přehazujem Dejva s Líbou do auta k Martě a sjíždíme do kempu. Postavíme stan, třikrát hejbnem s autem, aby na nás nesvítila lampa a jdem spát. Je sedmnáct stupňů, půlka oblohy vymetená, voda jako kafe. Co to je za Lipno?

Co to je za Lipno se dozvídám už v noci. Začíná lejt. Vytrvale a solidně. Ráno je jedenáct stupínků, mraky se couraj těsně nad lesem a prší. Tohle už mi povědomý je! Sjedeme pod hráz, letmo se juknu na trať, najdu ostatní a vyhlásím otrokům spicha na desátou. Voda je teplá, o dost teplejší než vzduch, takže jakmile se údolí trochu zavře, udělá se na něm hustá mlha. Vody je míň než je poslední roky zvykem, párkrát beru pádlem, občas lodí. Jsem na lodi nejistej, ale zlepšuje se to. Projedem si to dvakrát, pak vysedáme, Týna má sjet dolů rodičům s autem. Ale blbě jsme se dohodli, měli jsme být do půl dvanácté dole pod Čerťáky, nikoliv Loučovicích. Improvizujeme tedy, berem s sebou Martu, ta vysedá i s Týnou ve Vyšáku a já mastím pro raftaře. Jenže se s nikým nepotkávám, doufám tedy, že už s někým jeli. Vracím se do Vyšáku, na náměstí, jak jsme se domluvili, jenže tam chtěj za parkování platit a já nemám nic, než dvojkorunu. Tedy, přesněji řečeno, Marta má dvojkorunu v autě, já nemám nic. Nakonec se po chvíli pobíhání potkáme. Raftaři se odvezli, Marta s Týnou mne potkali, jak se odtamtud vracím... zmatek chaos panika... Marta vyzískala vizitku s Ferdou Mravencem (práce všeho druhu), který se uvolil podívat se na ty stěrače. Nejspíš to bude motorek, protože je to cítit až dovnitř auta. Jenže Ferda je právě teď na Lipně, kouká na závody. Takže jedeme zpátky pod hráz. Tam vyráží na blízké setkání třetího druhu a já s Gorcem [Inline:2034] a Sokolem na vodu. S nimi už tolik nesjezduji a občas i vymetu nějaký ten vracák. Pak se k nám připojí i otroci a kluci, co dojeli závod a jedeme to naposledy, tentokrát až do Loučovic. Tam se dopouštím malé indiánské lsti. Slibuji totiž otrokům, že nemusi kaskádu jet a můžou si to předtím prohlédnout. Nad ní ovšem nedostávají čas na myšlenky a když se shromáždíme ve vracáku, Sokol vyráží a my je vyhodíme jednoho po druhém do proudu. Zvládají to ale s bravurou a Andulka jede dokonce (jako vždy) i vlastní stopu. Podle fotek je ovšem vidět, že maj vytřeštíno :-) Po převlečení se jdeme ještě juknout na Okno. Akorát tu zastihnem Vávru, jak sjíždí Okno s kamerou na helmě. Naprostá nuda. Plastaři vyváděli nechtěně psí kusy, točilo to s nima, zalejvala je voda, eskymovali... Vávra to prostě propádloval a nic :-) Vrátíme se nahoru, setřepeme se dohromady, protože jsme se všelijak promíchali a rozhodujem co dál. Naše auto nakonec vyráží nahoru na Lipno na jídlo, máme hlad. Zbytek jede na Marínu, Fíša je nalákal na zápas v kanoepolu. Proti kanoepolistům :-) My nakonec při hledání dojedem až našemu kempu, tam odbočime nahoru, lesem skoro kilometr až dojedeme k chatkové osadě u které je restaurace. Přijedou i Týny rodiče. Večeříme celkem obstojně, akorát na Janu zapomenou, protože se hospoda celá zaplní a obsluha přestává stíhat. Alespoň se omluví nějakým tlamolepem. Z hospody je pěkný výhled na Lipno, asi jsem tu nebyl naposledy. Po večeři sjedeme druhou stranou dolů k silnici. Je to blíž a navíc po bezpevněné a vyježděné cestě. Dobrej trénink na Chorvatsko :-) Nakonec se sejdem s ostatními na Lipně v kterémsi hotelu, dáme s nimi pár piv a jedem do kempu.

Ráno je sice kosa, ale bude svítit. Stan je mokrej, takže ho necháváme na místě a jedeme po trati. Dneska je volno jenom do půl desátý, jinak tady všude probíhaj závody. Šachujem chvíli kdo a na co půjde na vodu. Já nakonec nejdu, trošku mne štve vodní stav. Nafukujem rafta, jede pojede na něm Čochtan s Dejvem a otroci. Líbu jsme nezlomili :-) Já se ujímám funkce řidiče a fotografa. Protočíme Prokopa dvakrát a jdeme z vody. Následují opět šachy kdo s kým a proti komu a vyrážíme zase na cesty. Tentokrát na pěšáka z Loučovic. Jedno auto (Marty) hodíme dolů k zastávce vlaku, druhé (naše) zase v Loučovicích. Jak rafinované! Potom zjišťujeme, že jsme mohli v pohodě dojet zespodu vlakem... no příště. Chvíli okouníme na startu kajakcrossu. Akce to nemusí bejt špatná, akorát človíček žvatlající do mikrofonu o hustým fáru, vymazlenejch hadrech a kůůůl loďkách mi svojí infantilitou připomíná afektované třináctky na střední. Občas dokonce řekne i něco k závodu, ale jinak je na zabití. Lodičkáři jsou většinou dřeva, ale jim ke štěstí asi postačí, že jsou frýýý, kůůůl a in :-) Pak ještě chvíli postojíme na okně a jdem dolů. Zjišťuju, kam se (naštěstí) přesunula většina nešťastníků, co zvládala eskymáka a jeden základní záběr (ti lepší uměli i kontra). Na Čerťáky. Plácají se od břehu ke břehu, eskymují a třeští oči. A těžká místa naštěstí přenášejí, takže pomníčky nepřibývají tak rychle. Mezi nimi je ovšem pár jedinců a na ty je radost se koukat. Třeba Zdenda Švehlů :-) Na Škvíře a na Schodech trávíme delší čas, pořád někdo jezdí. Nakonec lesem pokračujem níž a já pod Schody sonduju, jestli by to nešlo s děckama na slalomkách. Jestli máme jít kilometr a půl po silnici nebo tady lesem... Tady navíc nejsme většinou svazováni časy závodů... Uvidíme příští rok. Baby po cestě sbíraj houby. Jsou pěkný, ale už bohužel načatý. Já zase slintám nad erťákem odstaveným u hráze vyrovnávačky. Ještě jednou tak s ním někam vyrazit...

Dole Marta nabere baby do auta a vyrazí nahoru, my jdeme po silnici směr Vyšák. Asi v půlce dorazí Týna a vezme nás pod hráz. Chvíli sledujeme závody, po druhé navážem lodě, vyfouknem rafta a vyrazíme. Ještě se stavíme pro stan v kempu. Chvíli řešíme kam na jídlo nakonec skončíme v nějaké hospodě ve Vodňanech. Nastanou kofolové orgie, vypijeme jí asi sud. Jídlo není špatné, akorát jim to chvíli trvá. Zbytek cesty je celkem v pohodě, kupodivu. Asi se všichni tak báli návalu na silnicích, že vyjeli dřív nebo čekaj do večera :-)

FOTKY