Lednové Vítkovice

A je zase po Silvestru, na horách řádí leden a to znamená co, milé děti? No přece Vítkovice...Naše řady jsou těžce prořídlé. Dejv je stále po operaci kolene v rekonvalescenci, Jíra to samé s ramenem, Fohlík na otázky nereaguje, Janina devítiměsíční nemoc skončila prvního ledna porodem Šárky, takže ani Robin nemůže, Tonda omarodil, Roman má zaracha, Anděla vyslal jenom Adama, Sokol se učí na zkoušky... Na druhou stranu aspoň přijedou Nováci v počtu všech čtyřech kousků.
 
V pátek trošku chaosím, abych se nějak dozvěděl kdo s kým a proti komu a nakonec jedu jen ve třech s Týnou a Gorcem. To se ještě ve čtvrtek ujišťuji, zda mohu, protože nám ve středu čelní okno u našeho méně starého vozu (jo, je to tak, vyměnil jsem svou krásnou postarší Nevadu za méně krásnou, ale více mladou Lagunu) oznámilo, že na nás kašle a prasklo. Zleva doprava v celé délce, přesně v místech, kde na něj zespodu fouká teplý vzduch. Což zřejmě v uplynulých třech týdnech, kdy jsou z druhé strany imrvére teploty mezi minus pěti a minus sednácti bylo na něj moc :-( No, prej vydrží, takže se v Boleslavi potkáváme s Kofym a jeho posádkou, nakupujeme a mizíme dál. Mlhou, slizem, minus deseti... Až za Pakou z toho vyjedeme a teplota jde o něco výš. Kofyho, který mi okamžitě ujel dojedeme až pod kopcem, už má nasazené řetězy. Šupolíci to prý zkoušeli bez nich a neuspěli. Drapnem tedy s Gorym každý jeden řetěz a za minutu už šplháme taky. Ani se nedivím, sněhu moc není, tak dvacet čísel, ale na silnici leží a jsou na ní vyjeté zledovatělé koleje. Donosíme věci na chalupu, kam přijíždíme jako poslední. Děcka nám dokonce zatopila v pokoji, ó my se máme! Chalupa je ve stále stejném stavu, stejně jako tři poslední roky to je její poslední, ale opravdu poslední sezóna. Uvidíme. Dáme něco k jídlu a kecáme a kecáme a kecáme...
 
Vstáváme v osm, snídaně, chata je jako vždycky po ránu plná, všichni se přemisťují tam a zpátky, nosi housky, paštiky, vosky, salámy, žehličky, boty, rohlíky, kusy oblečení a čaj. Vzhledem ke složení výpravy dnes hraje prim skupina "B", tedy ti, co nejsou schopni strávit na trati dostatečně dlouhý čas. Gory, Láďa, Piškot, Kofy, Bára, Luboš, Patrik a nově i Bublin a Adam. Skupina "A", tedy ti lepší, tu tvoří Pavlík, Andulka, rodičově drazí, Hanka, Týna a já. Zcela separátní jednotku tvoří Čochtan, který už od večera pronáší jakoby mimochodem poznámky v nichž se opakuje slovo Sněžka. Béčko vyrazilo v půl desáté, my v deset. Pro mne to znamená ještě pustit elektriku pro vlek, což po mne požaduje Froněk stojící dole u mrtvého vypínače, dojít si do auta pro zapomenuté věci, přijít k ostatním, dojít si k chatě pro zapomenutý batoh a pak je stíhat. Ve vypůjčených kalhotách a bundě, když už je o tom řeč. Svoje jsem si totiž nechal doma... Jedem tradičně na Mísečky, tradičně západní stranou. Sníh i stopa jsou prvotřídní, počasí pod mrakem, ale nefouká. Děcka vyšlapujou akorát v mém tempu, takže ještě letos jim budu stačit. Snad. Po cestě se nic extra nestalo, snad jen Jarka si nmusela přelepovat puchejře a Hanku jsem musel učit jezdit z kopce. Pokyn od Ládi pro jízdu z kopce totiž zněl jednoznačně: "Musíš se odšťuchovat hůlkama". To co vypadá jako velice rafinovaný plán pro vraždu je ve skutečnosti rada pro tratě nad Mikulovem v Krušných horách, tady ji byla celkem k ničemu. Ale na každém kopci spadla jen jednou! Závěrečný sešup na Mísečky byl pěkný, jen Koblih předvedl něco, čemu se říká "rotace dle všech os najednou" a odnesla to jeho hůlka. Prej jí přelomil lyží, ale jist si úplně není. Kluci už tu byli a měli za sebou nějaký okruh, takže jsme to natáhli do Jilemnické boudy. Já jsem po cestě pokecal s kolegou z práce, který tu byl na jednodenní lyžovačce. U oběda jsme se rozrostli o Novákovic. V Jilemnické je zčásti nová obsluha. Líp se na ní kouká a taky dýl. Slečna tam je totiž sama, takže nestíhá. Ale zase je místo u stolů :-) Pojedli jsme, popili a vyrazili na štafety. Po menších zmatcích se vytyčila kompromisní trať cca 600 metrů. Udělali jsme čtyři družstva a tradá... Každý jsme tonakonec jeli jednou a musím říct, že mi to stačilo. Už jsem dlouho žádné podobné blbiny netropil a fyzička a má čerstvě ztracená docentura mi spolu s gulášem jemně naznačily, že bych neměl blbnout. No, sice jsme skončili poslední, ale se ctí :-) Jeli i Koblih, pro kterého mlaďáci kdesi v servisu vysomrovali nějakou starou plonkovou hůlku.
 
Potom jsme se rozešli, kluci jeli ještě na desítku a my špindlerovskou stranou domů. Tentokrát už i Hanka zvládla zkopce, takže jsme byli okolo třetí na chalupě. Naše družstvo už začínalo lehce tahat nožičky. Koblencům se dařilo i nadále, protože Koblih zlomil i tu půjčenou hůlku a Marta tu jednu svojí přerazila, když se snažila očistit lyže. Následovalo převlečení ze všech věcí, protože jsem propocený až do až... Sprcha nebyla, je pořád ještě někde zamrzlá voda. Hygienickou situaci zachraňují "bypasy" ze zahradní hadice natažené mezi vstupem vody a koupelnou... Teda, jsou lidi, co milují sprchu tolik, že si dali i ledovou, ale to nebylo nic pro mne. Vypukla sobotní pohoda, děcka demolovala chalupu, kluci se trousili dovnitř, postupně přicházel čas poživatiny a pochutiny a nakonec přišel čas her a lahváčů zralých. Na kutě jsme šli okolo půlnoci. Stárnem...
 
Oproti předpokladům nenachumelilo, ale aspoň se oteplilo. Rychlíci vystřelili na Žalý, rodičové zůstali doma a já s Andulkou, Pavlíkem a Láďou jsme šli na tratě na Benecko. Tady je Láďa začal učit bruslit (zvlášť Andulku s jejími 195cm lyžemi) a já po chvíli focení vyrazil kousek po tratích. Brzy jsem zjistil, že jsem v cíli. Ale doopravdy. Běžel se tutotiž nějaký závod. A všude, takže jsem to zase zabalil a mazal zpátky. Tady už byli všichni. Menší a líní vyrazili domů a přitom jakoby úplně náhodu skončili Tereze. Ale pššššt, nikomu to neříkejte! Ti co měli na chalupě jídlo potom ještě pokračovali na chalupu, my, co tam nemáme nic jsme pojedli. Tož nebylo to špatné :-) Po návratu na chatu už začíná pomalu předojezdové hemžení, které spočívá v tom, že maminky zametou, děcka nanosí uhlí, maminky zametou, děcka naštípají a roznosí dříví, maminky zametou, všichni se sbalí, maminky zametou, snosí si věci dolů, maminky zametou, zavře se voda a dav bývalých chalupářů je vytlačován ven z budovy, jelikož maminky začínají vytírat... Po třetí hodině mizím pryč, ještě převezmu od Froňka povlečení na vyprání, protože mám u sebe víc místa. Cesta proběhne v poklidu, provoz je hustý, ale plynulý.
 
 
Sakra, neuběhlo to nějak rychle?
 
Fotky