Den ve Slovinsku očima otroků

Letos nedělám peefku, místo ní vám předložím s pomocí Týny, která to přepsala z hieroglyfických poznámek na papíru text, který vznikl jako důsledek snahy uklidnit auto plné otroků na okraji vzpoury během cesty po mokrých slovinských silnicích. Byla to kolektivní práce, zapisovali Venda s Foskou a ostatní otroci jim do toho kecali. Na závěr svého úvodu jen poznamenám kvůli možným postihům mé osoby ze strany orgánů činných v trestním řízení, že všechny postavy i děj jsou naprosto smyšleny a jakakákoli podobnost s reálnými postavami či událostmi jsou čistě náhodné.

V sobotu 20.6. ráno se spustila vichřice provázená lijákem. Jako první se porušil stan, ve kterém spal Venda s Romanem a Pavlem. Ti se schovali do tranzitu. Z tranzitu sledovali jak Jožka drží stan a Týna vynáší věci. Po nějaké době nevydržela tyčka jožkova stanu, stálým náporem větru a praskla. Ten ani nesložili a připravovali snídani. Během dopoledne byli nuceni opustit stan a přesunout se do tranzitu i Anicčka s Matoušem. Zatím co Kuba dočítal kapitolu v rozpadajícím se stanu.

V poledne Patrik vytvořil novou disciplínu „extreme cooking“, přičemž na vařiči smažil cibulku asi hodinu a půl. Vzhledem k tomu co v tom guláši všechno bylo, nikdo si překvapivě nestěžoval na bolest břicha.

Kolem třetí hodiny odpolední se to sklidnilo. Prelík rozhodl, že podniknem výšlap do jeskyně na vrcholku kopce. Vyšli jsme směr krpál a šlapali nahoru jako otroci. Cesta byla dlouhá, ale zato bolela. O kus dál, když jsme se vyškrábali nahoru, Luboš zkoušel dávat signály na Jožku, ale ten prozatím nic neviděl. Opošli jsme dál a narazili na skalní oblouk jménem Skozno ve výšce přes 600 m.n.m. Zapsali jsme se do domovní knížky. Vylezli jsme na oblouk a měli jsme na dlani kus Itálie a Slovinska.

Nejprve jsme šli po asaltce a mysleli si, že to bude pohoda, pak přešli na lesní cestu. Když jsme šli po té lesní cestě bylo to v poho, ale pak se i tahle cesta zhoršila a byli jsme spíše na pěšině než cestě. To ale nebylo to nejhorší. Chvílemi pěšina mizela a mi lezli po skalách. Samozřejmě bez jištění. „Taková komfortní zbytečnost“. Větve stromů se nám lámaly pod rukama a nohy nám klouzaly po deštěm zvlhčených kamenech. Bylo sice pár pádů, ale žádné zranění. Cesta se zlepšila. Už byla jenom bahnitá, plná mokrých kamenů a kořenů. A byla i značená. Přišlo nám, že jsme moc vlevo, takže když jsme vylezli na vrchol, byli jsme narohu té hory. Samozřejmě jsme se celou cestu spravedlivě střídáli o batoh s vodou, sušenkymi a hroznovým cukrem.

Jožka nám vysílačkou oznámil, že při uklízení auta barazil na zajímavé věci: na třešně a nektarinky, ještě z domova. Samozřejmě Anduli a vyhlásil soutěž o nejvíce věcí volně ležících v autě. Okamžitě se všichni začali dohadovat o vítězi. Hlavní favorit byla Andula, prozměnu.

Jak při cestě nahoru i při cestě dolů Luboš chodil napřed. , zkoumal a hledal nejlepší možnou cestu. Nakonec jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jednu vedl Luboš a druhou Páťa. První byla napřed, protože chtěli na záchod, vykonat velkou potřebu. Cestou objevili zkratku, která vedla ke hřbitovu. Po chvíli jsme došli do tábora . Po úlevě (na záchodě), začla soutěž. Proti očekávání se do role favorita dostal Venda. Nakonec to vyhrál i s Pavlem. Všichni 20 a Andula s Vendou 40 kliků.

K večeři byl nějakej těstovinovej salát. A pak pivo a to byli donuceni vypít i otroci.