Vánoční Mělník 2009

Jestli někde nedělám chybu, tak letos už pojedenácté došlo na každoroční vánoční pádlování na Mělník. Zároveň tomu bylo podruhé, kdy samotnému výletu předcházela masívní facebooková propagační kampaň, včetně oslovení mnoha přespolních. S tím, že tam se brala potenciální účast méně, jinde více reálně. Už vloni se k nám připojil Lubas, letos se z asi stovky oslovených, kromě Lubase, kterému se to prý loni líbilo, připojil ještě Michal Šrámek alias Míťa a účast přislíbil i Jirka Řejha alias Řepik. Řepik si ale dovezl z rakouského lyžování nějaké zdravotní problémy a proto nakonec do kajaku neusedl. Ke cti mu však patří, že přijel alespoň na čumendu a účastnit se tak akce alespoň společensky, protože o tom je to taky a fotky od něho si taky rádi nasosáme.. Navzdory lenosti/ignoraci/nevoli (jak už to chcete nazývat, to je jedno) většiny oslovených facebook „vodáků“ se letos stala věc nevídaná. Nakonec se totiž do studených vltavských vod vydalo celých 17 lodí!!! Tolik nás nikdy nejelo! Paráda. Přesněji se jednalo o 14 kajaků (Bára, Týna, Andulka, Foska, Pyškot, Váďuva, Sokol, Fohlik, Luboš, Pohúdek, Dave, Čochtan, Lubas a já), Kubova rodinka obsadila dva plastové double-sea-kajaky a Míťa se stal jediným zástupcem kategorie kanoistů (zkrachovalej kajakář je to stejně, he he).

Jak jsem již zmínil, letošnímu ročníku předcházela asi největší kampaň a plánovací domluva, to všechno zejména díky možnosti našich webových stránek vkládat články a přispívat pod ně do diskuzí. Spořádaně jsme se tedy scházeli kolem avizované jedné hodiny v loděnici. Počet lidí na břehu byl v tu chvíli podobný, jaký se tu motá po ránu při veřejných závodech. Velký počet aktivních účastníků přiláká pochopitelně i velký počet doprovázejících, ke kterým se letos přidal i Jožka. Za to si zasluhuje zpražit, protože z mého pohledu jako jediný opravdu rozhodující důvod, proč tak učinil, je lenost ;-). (i když vezl vlek s loděmi a i já jel zpět s ním, he he). Chvilku to u loděnice vypadalo trochu zmatečně, přecejen rozdělit si mezi tolik lidí kajaky, kterými disponujeme, nebyla sranda. Nakonec každý dostal něco a dokonce i něco zbylo. I když to něco nevim nevim.. Já jsem nakonec obdržel tvarově sice výborný kajak, hmotnostně taky suprovka, ale tušil jsem, že nebude z nejsušších. Nemýlil jsem se, ale to později. Po nějakém tom vyprdelování, rozdělování kdo na čem (pádlaři) a kdo čim (odvoz) dochází na naloďování. Pod kanálem to vypadá opravdu dobře. Tolik lodí koncentrovaných v úzkém korytě, úsměvy na tvářích na vodě i na břehu, přátelská atmosféra, sluníčko se krásně odráží v klidné hladině - dneska by to prostě šlo :-)..

První část cesty ubíhá rychle a zatím celkem v suchu. S Fohlikem si řikáme, jestli už máme vodu a docela to jde. Luboš už něco cejtí. Neni zrovna nejtepleji a tak nějak držíme rozumné tempo a držíme se asi ve třech skupinkách. Seakajaky mírně pozadu. Míjíme Tondovo skokanskej most, kde si natrhnul prdel, přístaviště-překladiště pod ním, naproti největší stavbě na Vltavě při opravách koryt po povodních 2002. Podjíždíme dálnici, kdysi asi parádní venkovní sezení s altánem na levé straně pod ním, nad vlévajícím se potokem odněkud z Ouholic, vypadá rok co rok pořád stejně. To znamená v posledním stádiu před spadnutím. Věčná škoda, fakt hezký místo nad řekou by to bylo, dostat to injekci několika milionků, byla by tu i hezká zájezdní restauračka s terasou nebo tak něco. Uplně to vidim, jak tam jezdíme na kajaku na kofolu :-).. Následuje už jen nekonečná široká rovina před vraňanským jezem a vjíždíme do hořínského kanálu, čímž míjíme po pravé straně jez s elektrárnou. A také Jožku a ostatní fotoreportéry a provianťáky, kteří nám dělají suchozemský doprovod. Vysedání docela vítám, protože už není v lodi sucho, spíš tak nějak sedim ve vodě. Luboš taky tak a Fohlik soudě podle toho, kolik vylil, byl na tom podobně, jako já. Ještě že jsem se dobře oblíknul. Loni jsem poprvé obul běžnou obuv místo neoprenových nebo gumových botiček a letos jsem tento způsob přivítal. Vysoká podrážka na patě, pevná bota a dvě vrstvy ponožek oddálily patu jako takovou ode dna kajaku a tak jsem na jezu ještě necítil na holé kůži vlhkost a zimu vody, která se mi posledních pár km převalovala v kajaku. Občerstvení je letos velice důstojné, přestože luxus z před několika let překonán není. Ono židličky a stoleček se slunečníkem a servis ve skleničkách a hrníčkách, to se překonává těžko a o tom tenhle výlet nakonec neni. I když :-).. Zatímco většina lidí už pomalu dojídá svou dávku občerstvení a dopíjí několikátou dávku svých nápojů, opožděné seakajaky teprve přirážejíí ke břehu. I jim se dopřává čas na oddych, posilnění a nějaké to ohřátí zevnitř. Sluníčko je tak nějak ne moc vysoko, že za auty se dělá stín, což v mírném vánku vytváří celkem zimu, takže se nikomu po čase nechce zůstávat příliš dlouho. Pohúdek už to nevydrží a jde nasedat. Okrádá se tak, i ostatní, o tradiční kolektivní foto na navigaci oddělující kanál od říčního koryta. Po fotce se i ostatní opět odebírají tam, kam většina lidí v tento den ani nepomyslí. Nasedání na jezu je vždycky martyrium. Nandat si šprajdu (slalomovou singlířskou) na sjezďáka, na kterém nemám rovnováhu, u kamenitého břehu, kde se nedá opřít a to všechno zkřehlými prsty, mi vždycky zabere nějaký ten čas. Letos těch pár pokusů zabralo docela dost času teda. Mezitím mi několik lidí dost poodjelo, Lubas s Láďulou si vesele hrají v proudu vytékajícím z elektrárny, ostatní jsou ještě pomalejší, takže aspoň nejsem poslední. Pod jezem to dycinky trochu teče, i letos tomu není jinak. Zejména v proudu pod elektrárnou, koncentrovaném jen na několika metrech, když se podívám na rychlost, s jakou ubíhají okolní břehy, to je opravdu mazec. Vodní stav neni nikterak výjimečný. Ani málo, ani moc. Zjišťuju, že se mi notně rozpáral boční šev na neoprenovém pytlíku na pádlo. Paráda. Je mi trochu zima ještě z toho šprajdování a tak chvíli pádluju, abych se zahřál a trochu se i přiblížil ostatním vpředu. A tak předjíždím Báru i Čochtana, po čase i skupinku s Fohlikem, Sokolem, Davidem a Pyškotem, kteří si cestu zpestřují blokováním cesty, vzájemným vrážením a pokusy o přetočení jeden druhého. I mně se nějaká ta kolize od nich nevyhne, ale pádluju dál, za vidinou pokusu o vytvoření si malého náskoku. Na co náskok? Ne nikam se neženu, nikde první být nechci, ani lámat rekordy. Jen mi do lodi chčije natolik, že už v Lužci cítím vodu na nohách a tak uvažuju o poodjetí a vytvoření si tak času na vylezení, vylití a opětovné sáhodlouhé zašprajdovávání. Předjíždím i Andulku, která pádluje, že by jeden blil. Tohle to neni ani na nadávání, takže radši mlčim. Králíček Duracell je oproti ní profesionál s perfektní efektivitou záběru, perfektně potopenými listy bez jediné bubliny a cáknutí a s dokonale ekonomickou frekvencí pádlování. Ne, vážně, z tohodle byste zuřili i vy. Jedu dál. Přibližuju se tak nejdříve Kofymu a pak společně ke skupince s Lubošem, Foskou, Týnou a Míťou. Ta ale po chvilce zpomaluje a věnuje se Aničce, která naopak z téhle skupinky odpadla. Pod Lužcem je řeka fakt rovná, to asi píšu každý rok. Železný most je vidět z takové dálky, že přiblížit se mi trvá věčnost. Další rovinka následuje pod ním a pak se řeka mezi stromy začíná pomalu stáčet doleva. Úplně vlevo se pak objevuje poprvé věž mělnického zámku (resp. kostnice), aby se opět za věčnost zjevila na břehu pravém. Tahle část řeky od železného mostu k soutoku je, řekl bych, nejnudnější, ale zároveň nejklidnější co se činnosti lidí na březích týká. Snad i díky tomu tu každý rok potkáváme hejna kachen, volavek a já nevim jakých ptáků ještě. A nejinak to je s vydrami. Vstupuju do diskuze, jestli to je bobr nebo vydra, slovy, že bobra má maximálně Týna v lodi. Ve vteřině mě ujišťuje, že ani tam nic takového není :-). Voda v kajaku se mi hromadí, nějaký ten desetilitřík s sebou táhnu, paty mokré, už už je vidět na konec a tak vzdávám alternativu s vylíváním. To už doklepu. A když už se objevuje kosa, za níž se připojuje náš veletok Labe (v tomto bodě však méně vodnatý než Vltava), jsem v klidu. Jako každý rok spěchám do labských vod, kde vidím, jak se od Obříství tokem plaví ledové kry. A nejsou zrovna malé. Luboš okamžitě spěchá za mnou a společně tak půlíme některé z nich, jiné jsou tak tlusté, že ani mých 70kg a dalsích 20kg vody v lodi s nimi nic nedělají. Chvilku tlačím jednu takovou tlustoprdku před sebou, ale po chvilce se přecejen radši ubírám směr břeh a suché převlečení. Osazenstvo na břehu je skoro stejně početné jako na vodě. Tolik aut jsem tu snad neviděl. Ale to je logické, rekordní počet lidí a lodí si žádá odpovídající počet prostředků na odvoz. I Řepik se nakonec neodpojil už z Vraňan, jak avizoval, ale dorazil až sem. Primát u cíle letos drží Míťa, následován Láďulou, Foskou a ostatními. Já vylejzám z lodi, tahám kajak na břeh trochu krkolomně, Milan na mě kouká, jak netradičně vylévám opřením o břeh. Za prvé si nechci moc polít nohy klasickým vyléváním, ale hlavně bych tolik vody snad ani neunesl. Jsem rád, že jsem venku. Luboš měl vody taky požehnaně, ale udělal ve Vraňanech jednu tunning úpravu - strčil si pod prdel velký igelit, takže nehledě na to, kolik vody měl kolem sebe, zůstala jeho zadnice suchá. Po chvilce přijíždí i Ondra, profláklý to milovník ledů a ker, a co si to s sebou před sebou netlačí? Jednu z těch větších tlustších ker. Domů si jí ale díky bohu netahne. Nebo ještě lépe k Zuzce, kam má rovnou z Mělníka namířeno. Ta by ho jistě s takovým kouskem doma přivítala s otevřenou náručí, he he. Ondra se tedy loučí se svou krou, která se pomalu plaví zpět do proudnice na svou cestu směr Hamburg (nebo spíš směr nejbližší jez - Beřkovice). Následuje tedy převlíkačka, navazovačka, fotička, trošku nekolegiálně uspěchaná vůči seakajakářům. Zatímco ostatní jsou převlečení a pomalu mají hotovo vázání, oni jsou ještě v gumě a teprve se chystají na úklid a převlékání. Ale aspoň pak je z fotky poznat, co že jsme takhle odpoledne u řeky pod zámkem dělali... A za rok budeme dělat (snad) zase..