Soustředění Sušice 2018

Po loňské zkušenosti se soustředěním v Sušici se na přelom dubna a května nachystalo repete (navzdory některým názorům nezařizovala firma SE TO). Jindra a Zdeněk připravili kostru, Hysterické matky naházely do strategických bodů vidle, doplnilo SE TO tvůrčím chaosem s trochou adrenalinu a tak nakonec vše proběhlo bez výraznějších ztrát a s kýženým výsledkem.

Pro mne osobně začalo soustředění ve čtvrtek, kdy jsem měl vyzvednout proviant ve velkoobchodě. Jenže než jsem se dostal z práce... než jsem se proskotačil přes polozavřený kralupský most... než jsem zaplatil... zkrátka dobře strávil jsem v kvalitně klimatizované hale (nula stupňů Celsia) dobře třičtvrtě hodiny, mezitím masírován mistrem ("tohle vydáváme do čtyřech, teď mají všichni svojí práci a já musím vyřídit ten kamion do Plzně...") a připadal si jako dokonalý idiot. Nakonec naštěstí byla hromada požadovaných věcí u mých nohou a já začal chápat to nepochopení objednavatelky slyšitelné při mém dotazu "uvezu to na kole?". Bylo toho asi třicet kilo v ruzných sklenicích, papírových krabicích, plastových dózách a v igelitu zatavených potravin. Plus papírové utěrky. Mezitím jsem si s Jindrou ujasnil, že začátek tréninku fakt nestihnu a že se mi tam o případnou droboť postará. Postarali, společně s Láďou... a já o půl šesté plním lednice na loděnici proviantem a převlékám se a jdu nahoru. Trénink končím první letošní koupelí, jelikož si Markétka rozhodne v samotném závěru zaplavat.

Tohle všechno sice do soustředění nepatří nicméně to bezezbytku vysvětluje, proč se od pátečního rána cpu Paralenem a začínám mít pochybnosti, jestli naše účast neztroskotá na mé vlastní zchátralé schránce, potom, co jsme zdárně vyřešili teplotky našich robátek. Paralen natěstí funguje jak má, udrží mne ve stavu vzpřímeném a v sobotu ráno v půl šesté vstávám, polknu tabletky (kdysi jsem bral rčení, že "stáří je když neberete po dvou schody, ale prášky" jako vtip), vyrazím na loděnici, naložím s pomocí ostatních nakládajících lodě, ucpu volné díry v kufru proviantem (to s těmi volnými dírami v kufru byl taky vtip), nakřečkuju věci na vodu, vrátím se domů pro rodinku a vyrazíme. S vědomím, že skoro osm a stihnout trénink (v 9:29 v Sušici na trati) se nedá už ne jen kvůli předpisům, ale už i kvůli maximalní konstrukční rychlosti našeho auta. Provoz je sice vzhledem k době volnější, ale ne až tak volný jak jsem čekal, v Čimelicích dokonce poposkakujeme v koloně, čehož využívám k telefonátu se Zdeňkem, abych oznámil, že nás od začátku tréninku dělí deset minut a pětašedesát kilometrů. Po cestě jsme totiž měli navíc ještě jednu vyhlídkovou zatáčku přes Příbram, jelikož jeden z motorkářů začal víkend srážkou s autem a přes dálnici stojí naštorc hasičské auto. S vědomím, že už to stejně nestihnu jsem se po cestě rozhodl dotankovat, protože o víkendu auto určitě nebude stát na místě a uvedli tím ve zmatek Robina, který jel za mnou a myslel, že je to nějaká moje zkratka.

K sušické loděnici tak dorážím ve stylu orient expresu (správný den, špatný čas). Voda už je plná lodiček, břeh aut (plus dva karavany) a rodičů a mladších sourozenců. Nikterak už do tréninku nezasahuji, trenérů je naštěstí dostatek a mě ještě pořád není tak jak by mělo. Využívám proto volného času alespoň k focení tužících se adeptů vodního slalomu, postávajícího týlového zabezpečení, kojenců, snažících se na dece si navzájem ocumlat hlavy, vyškrábat oči a podobně. A taky k udílení odborných rad Piškotovi, který má nové staré auto a ztrácí se mu tam voda. Před polednem se seberem a odjedem na místo, kde se zřejmě odehrávala nějaká strašná bitva a jediný, kdo přežil, aby ji mohl popsat přišel o zuby a dnes tam stojí restaurace Fuferna. Pán v restauraci se nás neustále snaží dopočítat, což mu komplikujeme tím, že neustále někdo odchází a přichází a pikolíci přináší polévku a potom i vepřové na smetaně s rýží nebo knedlíkem. které vypadá jako svíčková a chutná jako svíčková. Následuje rozhodování jestli se jet ubytovat nebo na trať, já rezolutně prohlašuji, že jedu na ubytování, protože je teplo a hrozí, že si potraviny u mne v autě schované dojdou na ubytovnu samy. Ubytování je letos jiné, původní nějak už bylo obsazené a nebýt tohoto, které někde vyšťouraly Hysterické matky, bylo by po žížalkách. A za to, co sehnaly, by zasloužily... velkou pochvalu. Bývalá škola v Podmoklech, pár kilometrů za Sušicí je už ze své podstaty navržena k tomu, aby hostila podobné invazní armády jako je ta naše. Poskytuje dostatek velkých místností, aby poskytla mláďatům pocit, že nejsou pod dohledem, je oplocená, takže zajišťuje s potřebou minimální strážní služby jistotu, že se mláďáta nerozprchnou, má hlídané hřiště (pan správce hlídá kdy a kdo tam chodí, jak jsme se přesvědčili), má ohniště, takže čáry budou zaručeny, velké lednice a kuchyni a je omyvatelná.

Odpolední trénik probíhal v děleném duchu, dvě zběhlejší skupiny zůstávají na trati, ti nejmenší si sešoupnou řeku ze Sušice k závodišti. I s Týnou, která si po roce a půl sedá do lodě. Já ještě na vodu nejdu, nechám doběhnout paraleny, ale už je mi líp. Aspoň toho využiju ke stažení Robinova auta na závodiště (poté, co se na druhý pokus poperu se zázrakem zvaným DSG). Po hodině dorazí i výletníci a až na malý zádrhel s jednou zataženou členkou výpravy v pohodě. Po tréninku se na ubytovnu přesuneme všichni, na šestý pokus se rozdělíme do pokojů, Hysterické matky mezitím uvaří večeři a jde se provést hygiena a na kutě. Já uspávám naše větší robátko tak úspěšně, že usnu taky, mám toho plný kotlík...

Když jsem poprvé procházel podél reliktu zazděného na chodbě bývalé školy, totož kolejnice určené k tomu, aby se do ní řezalo přivěšenou železnou tyčí, měl jsem obavu, že takto někdo vyhlásí po šesté ranní budíček. Spletl jsem se. Nebylo to údery o kolejnici, bylo to naše větší robátko skokem do postele. Hodinu jsem ale trefil... takže převlíknout, hygiena, prášek, snídaně, odjezd na trať. Tentokrát už jdu na vodu. Vyfasoval jsem doučování. Učím Janičku jak jezdit v proudu, jak zajíždět do vracáku a tak... a celkem zdárně. Po obědě na Fuferně nás čeká další rozhodování, co s načatým dnem, když trénink je až ve čtyři. Po návštěvě Svatoboru (moc blízko a moc vysoko), Velhartic (ne tak blízko a ne tak vysoko) to vypadalo na výlet k nějaké kapli u Annína, kde se natáčel Anděl Páně. Nakonec ale zvítězila varianta "Brod" a vyrazili jsme k Vydře (dostatečně vysoko i daleko). Jelikož jsem tam už byl, obětoval jsem se a nenechal jsem auto na Rokytě, ale sjel jsem i se Zdeňkem dolů, vyčkali jsme jedno malé pivo, než přijel Štěpán s Kačkou a společně i s nimi jsme vyrazili dobýt kaňon Vydry zespodu. Čekání nám zpestřovalo (samozřejmě kromě malého piva) pozorování žlutých mraků prohánějících se údolím, letos vykvetlo všechno najednou a pyl se usazuje všude, kam jen může proniknout a taky i tam, kam se dostat nemůže. Vítr vytváří občas zajímavé útvary a ti, kdož nemají alergii, zjišťují, jak se asi cítí alergici. Alergici necítí nic, protože mají plné nosy, prázdné krabičky od Xyzalu a červené oči. Výpravu jsme dostihli těsně pod Turnerovou chatou. Ta sama o sobě byla fiaskem, protože už nebyl přítomen Vydrýsek a co horšího, nebyla přítomna ani zmrzlina, coby hlavní tahák pro naše svěřence. Podle obsluhy nebyla zmrzlina proto, že ještě není sezóna. Koho by to taky napadlo, že na prodloužený víkend, když je hezky přijede do národního parku nějaký návštěvník, že... Když jsme se vrátili zpět na Čenkárnu, byl akorát čas posadit několik řidičů do našeho auta za rozumnou cenu, vyskotačit zpátky na Rokytu, sjet dolů a s půlhodinovým zpožděním dorazit na trénink. Tentokrát jsem vyfasoval přišelce Víťu a pro změnu zaučoval do tajů rozdílu mezi vracákem a proudem jeho. Jindra hustil tratě do mrňousů, Piškot se Zdeňkem a Andulkou do větších, Patrik udílel cenné rady potenciální singlové sekci, protože jsme vzali i pár singlů a zájemci zkoušeli zač je toho loket. Po tréninku následovala opět večeře z vařečky Hysterických matek, tentokrát gnocchi s nějakou omáčkou. Jestli to bylo neúmyslně nebo byla tato přloha zvolena protože, že to jsou (jak praví teta Wikipedia) "...noky, zvané i galuška...", to Hysterické matky nezmiňovaly. Následovala klasická sestava v podobě hygiena (jak si nejmenovaný svěřenec stěžoval rodičům "...oni nás nutili se sprchovat každej den!"), výhružka, že kdo mi probudí Emu (pokoj jsme měli naproti), bude cvičit až bude barevnej a rychlý spánek. I já jsem opět uspával Emu tak úspěšně, že jsem usnul taky.

Jak poznáte, žš je vaše dítě unavené? Neskočí vám v šest do postele. Halelujá! Jak poznáte že je váš svěřenec na vodě unavený? Je nesoutředěnější, roztěkanější a zmatenější než obvykle. Alespoň tak to fungovalo u Jindrovy skupiny. Naštěstí moje doučování s Vítkem bylo celkem úspěšné a Jindra zvolil jednodušší tratě, tak jsem Vítka vetknul mezi ostatní a mohl jsem být u jedné brány a Jindra u druhé a pak už si většina mláďat byla schopna zapamatovat obě brány, které měly jet. Minimálně na druhý pokus. Deka z nich spadla až na konci tréninku, kdy tradičně odjeli s Jindrou na jez, aby ho mohli sjíždět a blbnout. Vzhledem k těmhle peripetiím bylo rozhodnuto, že by se mohl dát ještě jeden sjezd řeky. Ti nejmenší už jeli od Fuferny, z kempu v Anníně a teď by bylo fajn zakončit vše znovu z Annína. I když se nakonec po teplém víkendu ochladilo na polovičku a fouká vítr, sluníčko občas svítí a déšť nikde. Voda klesá a dnes by to jště mohlo jít. Čím dál víc mláďat vznášelo dotaz zda by mohli taky, takže bylo rozhodnuto, že se Jindrova skupina přifaří k těm nejmenším a pojedou všichni. Nakonec tak přistála na loučce za zákazem vjezdu invazní armáda asi sedmi aut a jen pohled na hordy dětí z nich vypadávající obměkčil přítomné chataře takže neprotestovali, když se tam rozprostřel cirkus "lodě, hadry a další smradlavý věci". Malý zádrhel nastal, když jsme zjistili, že náhon je více než funkční, takže všichni museli nasednou nad stupněm, který díky vodnímu stavu poskytoval jediný, asi metr široký průjezd při pravém břehu. I když, jak poznamenal Fohlík, aspoň se to rozdělí na jezdce a plavce hned na začátku. Dva kousky tam trchu nějaké náznaky měly, ale zvládli to všichni. Pohled na skupinu sunoucí se řekou dál dával průchodu pochybnostem, jestli předstartovní briefing padl na úrodnou půdu, ale když jsme o půl kilometru dál viděli v první peřeji kolonu rozdělenou do dvou výkonnostních skupin bylo znát, že už si mláďátka uvědomují, že se řeka neptá a trestá. Sjel jsem autem kousek po proudu a na břehu proti jednomu z Annínských kempů jsme s Machuťáky počkali na kolonu, která za chvíli přijela ve vzorných zástupech a udělali si zde přestávku pro příjem i výdej tekutin. Pak jsme se přesunuli k zimáku, kde jsme se Zdeňkem zaparkovali z nedostatku jiných míst u plotu před vraty. Nedošli jsme daleko a Zdeněk zjistil, že má nepřijatý hovor od Piškota. Když jsem zjistil, že já jich mám nepřijatých pět, bylo jasné, po kom z nás dvou touží. Tedy netoužil až tak po mně, jako po klíčích od loděnice, kde jsme měli nějaká pádla. Odjel jsem tedy od zimáku a tím jsem se na rozdíl od Zdeňka vyhnul lístečku za stěračem a nestal se sponzorem Města Sušice. Poučení za dvě kila.

Mláďátka dorazila jaksepatří vyšťavená a pod dohledem Magdy se vrhla na ovoce a buchtu (v tomto pořadí), vyhoubičkovaly se lodě a jelo se kam? Na ubytovnu. Já jsem ještě s Fohlíkem a jednou sjel k loděnici a stáhnul zbylé lodě, protože karavanní sekce už mířila k domovu a zítra ráno nás čekal bazén. Zbývalo udělat jen poslední spálit čarodějnici, kterou připravila umělecká skupina pod vedením Jany. Moje role spočívala v tom, že jsem na poslední chvíli zachránil moje kopačky na lovení mláďátek před jejich přiřazením ke spalované skulptuře. Čímž se také silně snížil podíl plastů v ohništi a už deset minut poté, co figura zmizela se nad plameny objevil les prutů se špekáčky, párky, chleby, sýry a slony, následoval boj o zrno a spousta dalších tajných věcí. Za setmění už zůstali u žhavých uhlíků jen dospělí, kteří probrali vše důležité, před půlnocí uklidili půllitry, které nechaly děti na stolech a šlo se do hajan.

Prý se vstávalo brzo, protože bazén byl domluven na třičtvrtě na osm, já toho zůstal ušetřen, s rýmičkou dětí se nám tam moc nechtělo. Aspoň jsem pomohl trochu Hysterickým matkám s úklidem, zaopatřením Emy, když se vyšourala z baráku v pyžamu a taky s uvedením auta ze stavu KUKA vůz zpět do stavu rodinný automobil. Ubytovnu jsme předávali v neohořelém stavu, z čehož byla paní přebírající nadšená a když po mojí menší etudě "já vím, že jsem ty druhý klíče od baráku měl, nevím kde jsou, ale zkusím pošesté prohrábnout kapsy a auto" zasáhl Patrik a vytáhl je na světlo boží ze svého vozu, skoro se neudržela a málem zatleskala. Následoval hromadný odjezd, který byl asi největším průvodem alegorických vozů, který Podmokly ve své historii zažily. Odjezd směřoval na oběd, ale u nás to bylo s podmínkou. Moc se mi nechtělo tahat z auta spící děti, takže jsem řekl, že pokud budou u křižovatky za řekou v limbu jedem domů. Menší skutečně usnulo, větší sice nespalo, ale mělo kalné oči, tak jsem zvolil variantu ústupu a za chvíli tlouklo špačky taky. Ještě jsem cestou dotankoval, u Voznice dotankoval mladej a před třetí doma... doma...

P.S. Tohle jsem napsal podle toho, co jsem zažil, vzhledem k tomu, že výprava byla tak velká, že v případě, že bysme měli volební právo v Podmoklech, vybírali bysme budoucího starostu, některé věci ke mně vůbec nemuseli doputovat. Řekl bych, že jsme dali trochu nový význam slovu "soustředění" :-)