Vítkovice trochu jinak

Ten, kdo už něco z našich stránek četl ví, že už léta jezdíme v zimě na víkendy do Krkonoš, kde ve Vítkovicích stojí taková stará, klasická krkonošská chaloupka. Teda stojí... stála. Než ji majitel na jaře 2009 zbořil a pustil se do výstavby skoro stejné, ale nové. Od té doby uplynulo v Jizerce už dost vody a nová chalupa zatím nestojí. Loni jsme to ještě vydrželi, letos už absťák nedal a objednali jsme dva víkendy na chaloupce o kus vedle.

Přesněji řečeno o kousek dál a kousek níž. Což má tu výhodu, že se tam dá rozumně dojít pěšky od silnice a nevýhodu, že strávíme víc času než se dostaneme do stopy. Jinak jsme měli dost kusé informace, takže když jsme v pátek vyráželi, věděli jsme kam pojedeme, ale netušili jsme jak to tam bude vypadat a co všechno tam můžem nebo nemůžem. A taky nás bylo málo. Měli jsme objednáno patnáct míst a jelo nás sedm. Zbytek byl línej nebo pozraňovanej... Nakonec jel Piškot s Lukášem, Vendou a Jofkou a druhej stroj jsem Láďovi okupoval já se Sokolem. Cesta a nákupy byly už celkem tradiční, co bylo netradiční bylo počasí. Zima tuhle sezónu začala brzo a byla pěkná, ale po novým roce se to nějak zlomilo a teď už několikátej den teploty neklesaj na horách pod nulu a co je horší, prší.

Auta necháváme na parkovišti za hotelem Praha a stoupáme tmou nahoru po cestě. Po třiista metrech dojdeme k chatě. Chata je podobná jako ta, kterou jsme navštěvovali, jen je uvnitř moderněji a líp vybavená. My máme separé v podobě chaloupky deset metrů od chaty. Je to bydlení social se vším všudy. Dole jedna cimra s pěti pelechy, nahoře jedna se sedmi. Stolek, pár židlí, dvě křesla. Ústřední topení, jed na myši a plno much, jak se za chvíli ukáže, živejch. Ideální pro hromadný zájezdy :-) Na záchod a do kuchyně deset metrů naproti do chalupy. To je horší, ale nic, s čím by se nedalo žít. Jen kdyby to počasí... ještě, že na zítřek slibujou protrhávání oblačnosti a ustávání srážek. Večeři dáme z domácích zásob, pak nějaký společenský hry a pár piv a pře půlnocí na kutě.

Ráno se budím v osm a nevěřícně zírám ven. Asi jsme udělali tu chybu, že předpověď počasí je stejná jako jakákoliv jiná předpověď a nesmí se brát doslova. Pod pojmem "protrhávání oblačnosti a ustávání srážek" se totiž skrývalo roztržení mraků a ustavičný déšť. Při plus šesti. No, potěš prdel... Nasnídáme se a čekáme, plavky tu toiž nemá nikdo z nás. Piškot s Láďu ještě chvíli spekulují co mají namazat, ale vzhledem k tomu, že ani jeden nevzal vosk na vodní lyže, k výsledku nedojdou. Před jedenáctou se nám zdá, že déšť přestává (čti: není tolik vidět proti lesu), takže se střelhbitě oblíknem a vyrazíme.

Jediná cesta, jak se dostat na tratě je ta, že vyjdem po cestě kus nahoru, projdem po kraji sjezdovky k Huculům, podle nic po cestě pod les a pak nahoru lesem přímo (záměrně nepíšu po cestě, možná tam je, možná ne) ke tratím. Než se tam vyšplháme, jsme jako bychom sem nešli, ale plavali. Vzhledem k tomu, že Lukáš je poprvé na běžkách, rozdělujeme se. Láďa, Piškot, Sokol a Venda zamíří doleva na Mísečky, já s Jofkou a Lukášem doprava na Benecko. Ze začátku to jde hodně ztuha, protože musím Lukášovi vysvětlovat odlišnosti od sjezdovek, třeba to, že se musí hejbat nohama. Po nějakém čase ho nechám o samotě, vyrazím za Jofkou, od nějakého místa se vrátíme k Lukášovi naproti a pak zase znova. Tenhle systém zvaný Jo-Jo oraktikujeme celou cestu. Na tratích skoro nikdo není, ale sníh je lepší než jsem čekal. Déšť totiž přišel do elehleéhofirnu, takže netaje tak rychle a celkem to i jede. Tím, že jsme v lese, jsme většinou schovaní před větrem, talže to jde. Původně jsem zamýšlel dojít jako vždy k Benecku a vyšplhat na tratě a vrátit se k bufetu Rovinka, ale zjišťuju, že na začátku Benecka je cesta bez sněhu as ledem, tak se vrátíme tou samou cestou zpátky. Projojujem se těch osm kilometrů asi za hodinu a půl... Nakonec, celí mokří se po druhé odpoledne uchylujeme na Terezu. Sešup od tratí je celý odkrytý a ledový, takže i pěšárna je zajímavá.

Na Tereze dáme pozdní oběd a jdeme domů. Nasadíme pod chalupou lyže a po vrstevnici vyrazíme. Při přejezdu potůčku upozorním Lukáše, že se tam nesmí moc zdržovat, což si přeloží jako "upadni tam". Naštěstí je vrstva sněhu taková, že se nepropadne dolů do vody, ale trvá mu několik minut, než vůbec vstane. S dětma je kříž. Zvlášť s některejma :-D Na lyžích moc daleko nedojedem, musíme je zout a vyrazit zase po svejch po cestě. Zpátky je obujem až u Huculů, ale zato teď už nás čeká jen sjezdovka a dolů... To se paradoxně ukázalo pro Lukáše jako nejtěžší, protože ač jsem s ním jel stopu skoro po vrstevnici, snažil se mi dokázat, že to nejde sjet. Potom navíc tvrdil, že se mu chce na záchod, ale to určitě kecal. Člověk, kterej chce na záchod se neválí dvě minuty na zemi, když je dvěstě metrů od chaty :-)

Asi čvrt hodiny po nás přijela skupina "A". Byli na tom asi stejněě, jen těch kilometrů měli víc. A měli i Kofyho, kterej původně měl jet už večer, ale pak to neklaplo. Venda si něco prosral a proto za trest musel jet z Míseček s Kofym autem. jinak si nedovedu vysvětlit důvod, proč bych se obral o nejlepší část cesty na lyžích :-) Po koupání jsme se všichni rádi sežehli horkou sprchou, navečeřeli a většina se pustila do nějaké zajímavé společenské hry. Spočívala v tom, že se celý večer dohadovali kdo, koho, čím a kde zavraždil. Sokol se snažil nadrtit si do hlavy katastrální zákon (na horské chatě si nedokážu představit nic lepšího) a já si vzhledem k nadcházející Francii půjčil z chalupy podrobný autoatlas Evropy. Bichle se nakonec ukázala zajímavější než jsem čekal, vzhledem k roku vydání (1998) byla zajímavým hsitorickým dokumentem a dvojstranu s jižní Francíí, která mne zajímala nejvíc měla bílou, nepotištěnou.

Nedělní ráno bylo jako vymalované. hory se nám asi snažily vynahradit to, oč jsme včera přišly. Teplota nebyla ani teď nijak nízká, nšco kolem nuly, ale bylo modro a bezvětří. Ve vzduchu byl březen. Fofrem jsme sbalili, uklidi chajdu, odevzdali klíče a mazali ka autům. Sice jsem původně myslel, že tam sjedu na lyžích, ale běžky bez hran, krosna na zádech a Lukášova taška v ruce (zapomněl ji tam) byly jiného názoru, takže jsem od sjezdovky už šel pěšky. Vyjeli jsme na Mísečky, obuli to a vyrazili. Družstvo "A" na Vrbatku, podmínky ideální, my, vzhledem k tomu, že jsme měli luxus cíle na Benecku, kam pro nás kluci přijedou na tratě nad Beneckem. Stopa byla čerstvá, možná by ji šlo sledovat čichem a vysoustružená jak z mramoru. Pro dnešek jsem zvolil směr Třídomí a Rovinka. První půlka je pořád z kopce, takže to krásně frčelo. Oběd jsme si dali v bufetu (no oběd... hrachovku, ale vynikající). Pak následoval výšlap nahoru. Bohužel na tratích se konaly závody, takže jsem se snažil vykličkovat, abysme nejeli tím největším, ale stejně jsme se dost zdrželi. Bohužel tak padlo Žalý, vraceli jsme se z místa, kde už by nás čekala rovinky tak kilak a čvrt, ale s tempem skupiny "B" by na cestu tam a zpět + rozhlednu padla hodina a my museli být ve čtyři na Benecku u parkoviště. kluci nakonec přijeli před půl pátou, takže bysme to stihli... ale aspoň se máme kam těšit pro příště.

Cestou zpátky jsme si zajeli k Červinkům, kluci sem prej jezdí vždycky, pro mne to byla premiéra. Tam a zpátky čtyři kiláky navíc... Cenově jídlo vyšlo co jsem viděl asi tak stejně, měli dost z český kuchyně, i když takhle v neděli večer spíš dost neměli. Podle popisů jsem byl trochu zklamanej, ale proti gustu... Je pravda, že obsluha byla vynikající a nápady jim nechyběly. Že bych si kvůli tomu ale zajížděl...

Tak skončily první Vítkovice po roční přestávce. Pro mne i poslední, protože další týden už tu nebudu, budu dělat "bafiky bafiky" v Praze na konferenci :-( Když to shrnu, až na to počasí a účast dobrý :-) Fotky z toho nemám, resp. mám jen Sokolovo z Ajfouna z neděle, snad jich časem pár vyberu.

P.S. Neptejte se Vendu na Áďu :-)