"Za teplem" do Francie (2011)

To by jeden neřek, jak rychle ten čas plyne. Už je to pět let, co jsem naposledy vyrazil na vodu do Francie. Za tu dobu se toho událo hodně a hodně se změnilo. Z někdejších stálých členů francouzských tažení jsou dnes povětšinou tátové od rodin, študáci v závěrečné fázi souboje se školským systémem, zaměstnaní lidé a podobná cháska. Pro změnu špunti, kteří v té době nesměle ochutnávali první vracáčky na kanále dorostli do věku klackovitého a jezdí tak, že už nás (mne) zajíždějí nebo se o to alespoň pokoušejí. Takže na podzim kluci nadhodili... co Francie?

A že prej jo... Určitě Foska, Roman, Andula a Venda. Pak Bára a samozřejmě Piškot a Láďa. Já jsem vyčkával, jak se vyjádří zbytek a tak někdy v listopadu bylo jasné, že teda i já. Takže objednat ubytováni v Saint Pé, sehnat auto. Dva roky před tím jsme udělali celkem dobrou zkušenost s jedním Transitem z Prahy. A vlek. Ten jsme na takovou dálku nikdy nebrali, ale proč ne. Do konce roku byl klid, když nepočítám Fosku, který si na posledním tréninku před Vánoci přivodil zlomeninu klíční kosti. Řekněme, že to sroste. Ještě v lednu to bylo jakos takos v klidu, pokud nepočítám moje obvyklé celozimní virózičky. Pak přišel únor a začal tanec. O prázdninách si Venda na horách zlomil klíční kost. Chvíli to vypadalo, že ostrý start do sezóny místo něj absolvuje Jofka. Jenže se ukázalo, že se jí to kříží s lyžákem od školy. Nastalo horečné hledání náhradníka. Účastník dvou Slovinských výprav Matouš je v uvedeném termínu na horách. Zbyšek Lhota ve Slovinsku. Kuba se dostal ze hry po telefonátu od jeho táty. Zlomená ruka, v hlavní roli, jak jinak, snowboard. Viktor Mulač už ve Francii bude s Vlašákem. Pak náhodou potkám Víťu Peterku (to už do odjezdu nezbývají ani dva týdny), nahodím udičku a že prej jo, takže Adam. Týden před odjezdem lehne Roman a začne to nanovo. Nakonec angažujeme do role kuchaře, kameramana a časoměřiče Bublina. Počet členů výpravy už nezmění ani moje oprava třetího brzdového světla na Laguně a nečekaně se zavírající kufr, protože stihnu ten prst z kleští vytáhnout včas, odnese to jen kůže na ukazováku, kost i nehet přežijí...
A pak nastává den D, středa devátého března a já vyrážím v poledne do Prahy pro auto. Veze mne Týna, která jede na dámskou jízdu na Slovensko a Počernice jsou při cestě. Než se rozloučíme, stihnu ještě málem rozšlapat její telefon, protože Nokií navigace, nad kterou jsem za poslední týden strávil nejednu pernou hodinu a která nás dovedla do Počernic, oznámila, že prostě žádná navigace nebude, dám si holt musí poradit samy. Převezmu si bílého Transita a vyrazím, u tramvaje v Tróji mám v půl třetí spicha s Bárou. V Tróji vezmeme její loď, po cestě natankujeme a se čtvrthodinovou sekerou jsme na kanále. Sbalení a navázání proběhne bez problému (což je známka, že jsme něco zapomněli) a vyrazíme na Křivoklát pro Adama. Pak už na dálnici a tradá vstříc soustředění. Vlast se s námi rozloučí zavřenou dálnicí, kde se vykotily dva kamiony a přes Přimdu a Rozvadov vjedeme do Německa. Na dálnici žádný provoz, až mne to děsí. To se změní poté, co se za Norimberkem vyměníme za volantem, takže je na Láďovi, aby se proplétal mezi kamiony a osobáky a vychutnával koleje vytlačené s německou precizností do asfaltu. A taky aby se vrátil na trasu poté, co jednou blbě uhneme, tedy spíš neuhneme. GPS, kterou mám já sice na rozdíl od Nokie funguje, ale má svojí hlavu. Doma na počítači jsem naplánoval trasu, přenesl do přístroje, ten ovšem má vlastní názor a vede nás jinudy, než jsme zvyklí. Následkem toho nevyzkouším alternativní trasu, místo německé dálnice na Basel, po které nakonec jedeme jsem chtěl po francouzské A35. Moc dobrá volba to nebyla, německá dálnice, která měla už dřív špatný povrch je teď plná uzavírek. Provoz se naštěstí vrátil k normálu. Někde na ní tankujeme a přišla Piškotova šichta. Do Francie tak přejíždíme u Mylhúz jako dřív. Na benzínce v Glanonu mají zajímavý způsob, jak donutit lidi utrácet. Stojan s naftou má možnost tankování jen pro auta, co mají hrdlo nádrže na pravé straně. Transit ho má na levé a tady se dostaneme jen k benzínu a ke "Gazole premium". Supr nafta je o deset centů dražší, ale co nám zbývá. Za volant jdu zase já a to je čas k experimentu. Když jsem marodil, krátil jsem si čas na internetu s plánovači tras a Google Earth. A pořád mi vycházelo, že "klasická" trasa přes Lyon a Montpellier je o nějakých šedesát kilometrů delší než to, co jsem našel, navíc je kompletně celá placená a je na ní silný provoz. S vlekem kvůli nižší rychlosti absence dálnice na některých úsecích zas tak nevadí, takže jsme se sice na dálnici Paříž - Lyon sice napojili, ale poměrně brzo u Chalon-sur-Saone zase z ní sjeli a vyrazili na Clermont-Ferrand. Silnice byla taková, jakou jsem očekával. Ze začátku čtyřpruh (užší než dálnice), pak dvoupruh (s občasným čtyřpruhem), skoro celá mimo obec a s mimoúrovňovými křižovatkami. Aut poskrovnu, spíš kamiony, ale většinou v proti směru. Těch pár, co jsem dojel naštěstí asi řidiči krmili syrovou naftou, protože o moc pomalejší než my nebyli, jely skoro kilo. A taky byla cesta značená oranžovými cedulemi "Bis Marseille, Valence", což jsou města poblíž naší "klasické" trasy. Povedlo se mi jednou zakufrovat, takže přece jen nějaké městečko jsem navštívil, ale ztráta byla řádu minut. GPSka taky vnesla trochu chaosu do mnou zvoleného řádu a protáhla mne zkratkou (s pár vesničkami), ale za rozdnění Francouzi spí, takže provoz nula. Před Clermont-Ferrand jsme se napojili na dálnici A20 a po nějakém čase na A89. Ta vede z Lyonu do Bordeaux a vede přes náhorní plošinu kraje Limousin. Znamenalo to, že Láďa, který mne v Manzat vystřídal se musel vyšplhat až k 1000 m.n.m, ale šlo to rychle. A pak následovaly kilometry a kilometry liduprázdné kvalitní (zprovozněné asi před pěti lety) dálnice, nepříliš obydleným krajem a povětšinou z kopce. Okolo deváté jsme už byli zase dole a v Montalzat jde na poslední šichtu za volant zase Piškot. To už se klube sluníčko, teplo ještě není, ale je cítit, že se blížíme. Za Toulouse se rozsvítí pořádně a po půl jedné, za necelých jedenadvacet hodin a 1780 kilometrech (včetně bloudění) jsme v u trati pod Saint-Pé. Je příjemných šestnáct stupňů, prý se už ochladilo, jak nám zvěstuje Vlašák, který tu je už týden a právě končí trénink. Vrátíme se do centra pro klíče, ubytujeme se a mažeme na vodu. No, na vodu... ono jí je pomálu a klesá. I to nám ale ke štěstí stačí a já cítím, že dva tréninky od Lipna jsou prostě málo :-) Za hodinu dojezdíme a jedem na ubytovnu. Salašíme se ve zrekonstruovaném bydlení. Rekonstrukce spičívá v nové fasádě, nájezdu pro vozíčkáře, zmenšené umývárce a na její úkor postaveném novém pokojíčku se čtyřmi palandami. Starý pokoj je v původním stavu, jen zmizely dvě palandy a přibyly dvě postele určené pro nemohoucí. Jednu z nich samozřejmě zabírám já. V kuchyni přibyla jedna lednička, ubylo nějaké nádobí, jsou nové digestoře, jeden vařič a mikrovlnka. Ve společenské místnosti zmizela tabule a cedule anoncující nefunkčnost krbu (s krbem samotným se ale asi nic nedělo). Jinak vše při starém. Dojídáme zbytky jídla z domova a proběhne (na francouzské poměry) velmi decentní večírek.
Páteční ráno je slunčné, opar zmizel, takže můžem vyrazit na průzkum další novinky, kanálu v Pau. Je postaven kousek od staré tratě, na nějakém přítoku a pro případ, že by jeho voda nestačila (což většinou nestačí) je přečerpávací. Areál je moc pěkný a ještě než pustí vodu je mi jasné, že tohle tedy nevyzkouším. Rozhodně ne teď. Trochu mi připomíná kanál v Sault-Brénaz, ale s mnohem větším spádem a obtížností a pro vyčerpané jezdce je k dispozici pás, který ho vrátí zpátky do úvodního bazénu. Vláďa tu má od 10.30 objednaný trénink, takže se vmáčkneme k němu. Na rozježdění docela maso, ale celkem to všichni zvládají (někteří až po nátlaku, že Andulko). Bublin se chápe foťáku, já Viktorovy a naší kamery a hodinu hraju roli dvojjediného kameramana, zatímco dvacet lodiček kolotá kanálem nahoru a dolů. Když dojezdí, sbalíme se, chytneme se Vlašáka a sjedeme k místnímu Leclercu, kde nakoupíme nezbytnosti, bez kterých si už nedokážeme pobyt v Pau představit. Přesněji řečeno Májky z domova doplníme bagetami a Bierre Blonde :-) Vlašák maže zpět do Saint-Pé a my ke staré trati pod most. Najíme se a odpočíváme a opalujeme se. Tedy až na Fosku, který si stěžuje na bolest hlavy a krku a po Paralenu uléhá do auta. My se podle Piškotových hodinek spořádaně otáčíme, abysme dosáhli rovnoměrného opálení. Andula, která chrchlá jako starý tuberák leží na lavičce oblečená, takže se otáčet nemusí. Usíná jako malé děcko. Bářiny neoprenky, které na ní spadnou svírá jako zkušená fetišistka a probudit jí před tréninkem není až tak lehký úkol. Třesení nepomáhá, půlminutové ucpání nosu taky ne. Probere jíaž Láďa, který jí zavře čelist, kterou má celou dobu spadlou asi o půl metru níž. Rozhodneme se jí taky naordinovat odpočinek, bude s Bublinem měřit časy a kamerovat. Na vodu jdeme v pěti. Že nás nenapadlo dřív, vzít do Francie mladý, aby obstarávaly stopky a kameru? Jezdíme půlky. Já mimo čas a kameru, jsou věci, které by potomci vědět neměli. Největší haló nakonec obstarává Adam, který dole při jedné jízdě vykrysí. V první chvíli se leká, že se praštil do hlavy, protože když se dohrabe ke břehu, první, co vidí je zubící se černoch. Kajakář s osobním trenérem a pazourama dřevorubce, asi místní. Cestou z trati se rozhodneme zastavit ještě jenou v krámě a nakoupit i na zítřek, ať nikam nemusíme. Bára s Láďou a Bublinem jsou zklamáni výběrem nanuků a navštíví McDonald u parkoviště. Jeho obsluha dává nový obsah pojmu "fast food", protože ty tři malé zmrzliny jí trvají dvacet minut. K večeři si děláme podle jídelníčku, který si vezeme z domova špagety a moc nám chutná a není to jen tím, že jsme unavení. Po večeři sjedeme do centra na internet, podíváme se na předpověď počasí (neměli jsme to dělat), hodíme vzkaz pro na stránky. Po návratu se rozhodneme stáhnout si nějaké fotky a videa do počítače, takže jdu do auta pro kabely a povede se mi skvělá věc. Odemknu auto, hodím klíče na sedačku, vytáhnu zpod nohou batoh, položím ho na klíče, prohrabu ho, najdu, co potřebuju, zavřu auto, sáhnu pro klíče do kapsy... a nenajdu je. Vezmu za kliku, zamčeno. Asi jsem si při tom hrabání v batohu zamkl dálku na klíčích schovaných pod batohem a nevšiml si toho. V životě jsem si auto nezamkl, až teď a je to půjčené auto a přes dvacet hodin od náhradních... Po počátečním téměř infarktu začneme s Láďou Hojdou a Piškotem dumat jak se dosta dovnitř a nic nezničit. Nakonec se nám povede odchlípnout horní část dveří u spolujezdce, zaklínovat, vzít drát s očkem a po pěti minutách rybaření zaháknout za kličku a máme vyhráno. Uffffff....
S Vlašákovci jsme se rozloučili už večer, vstávají totiž brzo ráno, balí a vyrážejí domů, po cestě ještě mají Foix. Přesto si neodpustí nám při odjezdu zatroubit pod okny, takže vstáváme taky. Snídáme bagety s něčím a na desátou jedeme na trať, na celý tratě. Voda je nízká, ale aspoň už na rozdíl od včerejška neklesá. Trénink neabsolvuju já, protože dva denně bych nevydržel, přirozeně Bublin a novou tradici zakládá Foska. Chápe se tedy stopek, já kamery a po čtyřech rundách mne střídá Bublin. Na všech je vidět pomalu pokrok, jen ne na Piškotovi, kterej je dobrej pořád :-) Počasí se kaboní, ráno to ještě vypadalo, že by mohlo být hezky, ale je pod mrakem, sice nějakých dvanáct stupňů, ale mohlo by to být lepší. Na oběd se vracíme na ubytovnu, gulášovka s ... bagetou, s čím jiným. Druhý trénink je ve tři a čeká nás milé překvapení. Voda je o dost vyšší, na techniku akorát. Voda už má sílu, ale není to brutus. Navíc se líp vrací. Jezdí Láďa s Bárou, Foskou a Adamem a skupinu "B" tvoříme já, Piškot a Andulka. Už trochu získávám jistotu, takže problém zůstává jen v tom, že jsem těžkej a nešikovnej :-) Hodina na vyblbnutí bohatě stačí. Při převlíkání si to na kanále přihasí další grupa, polští junioři. Jejich trenér je naší přitomností značně překvapen, jezdí k nám docela často, ale tady nás nečekal. Chvíli klábosíme, budou tu celý týden, bydlí někde dole. Už se byli taky podívat v Pau na nový kanál a sondují, jak to vypadá na staré trati. Já pro změnu sonduji, jestli nepotřebují doplnit lidi na kanále v Pau, ale už jsou sami k někomu připrsknuti. Zpátky na ubytovnu jedu sám, ostatní běží, Foska a Andula jedou na bruslích. Vracíme se docela pozdě, takže je akorát čas uvařit večeři, brambory se steakem. Únava, hlad a jídlo způsobí, že se čtvrthodiny v jídelně ozývá jen skřípání příborů a mlaskání, je to opravdu bašta. Po večeři kluci stahují videa, umyjeme nádobí a když se rozkoukáme, následuje výklad a videa z tratí. Moje pivo mi došlo, tak si otevře zbylou flaštičku kvasnicového, který nám tu nechal Vlašák. Moc mi to nechutná, přemýšlím odkud znám tu chuť v puse. Když mi dojde, že to je přesně to, co člověk cítí po šavli, vyleju zbytek do dřezu. Před jedenáctou se vytratí všichni ke spánku, mě se ještě nikam nechce, takže si vyžádám od Ládi notes a klofu do něj, moc mi to ze začátku nejde, ale pak chytnu slinu, takže to po půlnoci radši vypnu, než nad tím strávím noc. Venku je zima, skrz mraky místy prosvítají hvězdy a měsíc, což na zítřek dává jistou naději.
Tu ve mne potvrzuje i způsob budíčku, o půl deváté Bublin roztáhne záclony a budí mne i Láďu, protože je rázem cimra plná sluníčka. Vydrží mi to přesně deset vteřin, než vstanu a přejdu na druhou stranu baráku a ven. Na téhle straně žádné sluníčko není, jsou tu mraky zakrývající vrcholky hor a deset stupňů. Nasnídáme se a vyrazíme. Dneska na trati voda není skoro žádná, na plánu jsou půlky. Postavíme trať, já Fosku naložím zpátky do auta a odvezu ho na marodku, asi už to vypadá jen na jednofáz. Já pokračuju dál do Lurd na nákup. Je neděle, takže Leclerc je zavřený, nakupuju v Netto, což je taková malá samoška vedle, je otevřená jako jediná. Ke trati přijedu po jedenácté na nacházím tam znechucenou posádku a nasraného Láďu, vody je fakt málo. Soustředění už zapadlo do rutinních kolejí, takže návrat, polévka, bagety, sýr... Pak odpočinek. Na chvíli vytuhnu v peleechu s knížkou na břiše, ostatní na tom nejsou o nic líp. Odpolední trénink, tentokrát i s Foskou a mnou, takže vypadáme jako výprava a ne jako rodinný výlet. I když, pokud nezasvěcený pozorovatel na té vodě uvidí mne... Zpátky běh, Andulka brusle, Foska auto. Dnešní večeře tvoří pro změnu rizoto, surovin máme dost, jediná rýže, kterou v Netto měli byl pětikilový pytel basmati. Uděláme ho z kila a půl a i tak se skoro nevejde do hrnců. Po večeři sjedeme s Láďou, Andulkou a notesem k centru na net. Chvíli jsme tam sami, pak si to přihasí i Poláci a nakonec se tady mejluje, surfuje a skajpuje z pěti strojů.
Pondělí mělo být už podle předpovědi špatné, ale nakonec nás příroda šetří, je sice zataženo, ale teplo. Už jsem dospal spánkové deficity z domova a cesty, tekže se budím v sedm a nezaberu. Sjedu pro bagety, dám vařit vodu na čaj a za tři osm vejdu do pokoje s konvicí a sběračkou do pokoje a za úderů kov o kov oznamuji ostatním, že můžou ještě tři minuty spát. Nasnídáme se, necháme Fosku Foskou a přesuneme se na trať na techniku. Vody je naštěstí o něco víc než včera, ale žádná sláva to není. Ruce už začínaj bolet, nejvyšší čas na volný den. Po obědových polívkách a chvíli válení s knížkou a slunění, které vyprovokuje Báru, Andulu, Piškota a Adama k vynesení stolů ven na teplo, kde odehrávají své nekonečné partie Monopolů je čas na odpolední trénink. Tentokrát "výbušnost". Jsem ve skupině s Láďou, Bárou a Foskou. Trochu máme problém s Láďovým pojetím výbušnoti, protože první tratě staví na necelých dvacet vteřin svých, což je pro mne skoro třicet, ale dá se to. Jednu sérii vynechám, aspoň přitáhnu z auta vodu a přinesu jí i druhé grupě. Voda, ze začátku celkem solidní ke konci klesá, takže končíme akorát včas.
Budím se opět v sedm, takže zase bagetárna, rychlá snídaně a odjezd. Volný den? Na kopec tady nikoho nedostanu, na lyže by po tom, co máme tuhle zimu za sebou jel jen sebevrah... Oceán je to správné slovo. Vyrážíme přes Lurdy, dotankujeme a pak už na dálnici a směr Biarritz. Tam mineme správný sjezd, takže musíme o jeden dál, ale ve výsledku je to výhra. Stavíme v nějakém městečku jižně od města, mají tu zadarmové parkoviště, u něj bistříčka s pizzou, burgrama a jinými životně důležitými věcmi, hned přes silnici je pláž. Nahrneme se tam a dílem se začínáme bát, dílem začínají svítit oči. Vlny jsou pravidelné, metr až dva. Fofrem se převlíkneme, nesedneme do špinavě zelené říčky u parkoviště, podjedeme most a jsme tam. Ve chvíli, kdy vyjíždím já, přijdou zrovna ty největší potvory, takže okamžitě končím na pláži vlevo od ústí. Potkám se tam s Láďou, který nestih vypadnout z vlny včas, to znamená dřív, než se začne balit. Blbneme asi necelou hodinu. Mě se povede surfnout jen dvakrát, držím se moc stranou, přijde mi to pořád lepší než vytlučené zuby. Navíc ty nejlepší vlny se objeví až ve chvíli, kdy se snažím vrátit do ústí řeky, což je zrovna chvíle, kdy bych po nich toužil. Říčka je úzká a navigace po stranách kamenná. Z dosažených úspěchů stojí za zmínku Andulčin eskymák a následná krysa po spadlé šprajdě a taky jeden domorodý surfař, kterému se Láďa vyhnul v poslední chvíli. Po ježdění ze sebe setřepeme slané oblečení a po chvíli chaosu zamíříme k jednomu z místních bister, kde si nadělíme pizzu. Moje je s ančovičkami a je skvělá. Vracíme se spokojení, nasycení a smířeni se vším k autu. Tam Andulka položí bezelstnou otázku, jestli to na té gumě nevadí. Nevěříme svým očím... Na boku pravé zadní gumy, asi uprostřed je odchlíplá vnější vrstva a pod ní trči přeřízlé kordy. Rána má elipsovitý tvar asi tak deset na pět centimetrů. Absolutně si nejsme vědomi nějakého kontaktu s obrubníkem či něčím takovým a i rána a okolí nenesou nejmenší stopu po násilí... Vyfotím to a jde se do výměny. Taje uschovy a vyndání rezervy naštěstí zná Piškot, takže asi za dvacet minut můžeme vyrazit. Vezmeme to přímo do centra Biarritzu a po chvíli hledání najdeme místo k parkování na nábřeží. Obejdeme nábřeží, vyhlídky, pokocháme se vlnama, nakoupíme pohledy a vsuneme do zobáčku několik zmrzlin a po necelých dvou hodinách se odebéřem zpět. Právě včas, začíná pršet, po cestě projedeme pěkným lijákem. Zastavíme se v Pau na nákupu a za tmy jsme doma. Potom začíná pršet. Chvíli prší, pak přestane. A začne chcát. Silně a neúnavně. A nerozeženou to ani fazole, které máme k večeři :-)

Středeční ráno nás přivítá stejně, jako se s námi rozloučil úterní večer. Navíc s komplikací. Už v noci jsem slyšel Bublina, který si předtím stěžoval na kašel, jak si snaží vykašlat plíce z těla. Po snídani jedeme na trénink, na celý. Voda je vysoká přiměřeně síle a délce deště. Většina vracáku zmizela, voda má sílu laviny a barvu bahna. Chčije naprosto nehorázně, mám na sobě zimní bundu a než skončí trénink,který natáčím ze břehu, jsem mokrý. Dole už se dělají pěkný věci, takže Andulka končí po třech tratích, Adam s Foskou po čtyřech. Ostatní dávají pět, šest. Nejaký čas s námi jezdí i část Poláků, kterým jsme se nasqutovali do tréninku, resp. my přijeli o něco pozdějc, oni o něco dřív. Po návratu nacházíme Bublina ve stavu polomrtvých, takže vyrážíme s Bárou do centra sehnat doktora. Kupodivu přímo tady, takže chvíli bloudíme, nacházíme pravděpodobné místo a vyrážíme pro Bublina. Pravděpodobné místo to samozřejmě není, ale ochotná paní nás dovede za roh. Chvíli čekáme, pak se doktor objeví a vezme si Bublina do parády. Co mu je nevíme, důležité je, že to ví doktor. Předepíše nějaká antibiotika, protiteplotika a protichrchlotika. Lékárna je za rohem, tam mu to koupíme, vrátíme se a řešíme co dál. Bublin má předepsáno šest dní v pelechu. Jestli máme jet na blind do Foix, nic moc. Sjedu tedy znovu do centra, rozcvičíme si ruce a sonduju, jestli bymse to tu nemohli strávit až do soboty. Jsem úspěšný jen napůl. Do pátku by to šlo, další den jen all inclusive v centru. Dohodnem se na tom, že se tam máme ještě zastavit. činíme tak při cestě na trénink a máme štěstí. Nechají nás tam až do soboty. Paráda. Na pořadu ténování je opět technika, co taky jiného, voda je čím dál výš. Rozhodnu se podpořit Andulku a jít na vodu taky, ale mé předsevzetí hatí Foska, který zapomněl vestu a helmu. Dávám mu ted svojí a převlíkám se zpět a uchyluji se do auta. Jelikož pořád chčije, držím se v autě. Když končíme, přijíždějí Poláci. Hodinu předtím zrušili zítřejší trénink na kanále v Pau, škoda, mohli jsme jet s nimi. Vzhledem k indispozici šéfkuchaře se funkce přesunula na Piškota, šéfkuchařem ovocného salátu se stává Láďa. Vzhledem k veselí, které provází jeho konzumace podezírám Láďu, že k jeho přípravě použil i můj rum.

Pršelo celou noc. Skoro... řekněme čtyřiadvacet hodin v kuse. Co mi to jenom připomíná? Ano, správně, rok 2003 a tehdejší dvoudenní splachovák, po kterém se řeka změnila v jednu hnědou masu valící se korytem, téměř prostou vracáků, zato s nevypočitatelnými pulsy. Nepamatuji si už jak tenkrát, teď ale řeku slyším až do postele. Nasnídáme se, necháme Bublina na marodce a poměrně pozdě vyrážíme. Stavíme se u trati, ale stejně jako před lety jen proto, abysme se pokochali pohledem a vytáhli brány. I další průběh byl stejný jako tenkrát. Dojeli jsme do Pau na starou trať, vystoupíme z auta a valíme voči. Voda se valí celým korytem, jediné, co opravdu čouhá nad hladinu jsou jen pilíře mostu, o které se řeka s řevem rozbíjí. Po stranách jsou válce, za nimi vracáky a prostředkem se plnými doušky valí hnědá kapalina, vyzvedávaná to vln... metrových? Větších? Určitě, ale přesně je to těžký popsat, protože šířka řeky dělá z vln, které by si každý umělý kanál hýčkal kudrlinky, které nestojí za řeč. Stejně jako tenkrát stojíme na břehu a váháme zda ano či ne. A stejně jako tenkrát nás někdo strhne svým přesvědčením, že tohle si nemůžeme nechat ujít. Tenkrát to byl Fíša, dnes Láďa. Zformuji skupinu "B", Báru, Andulu a Adama s tím, že půjdeme dolů, na klidnější vodu. Po převlečení zamířím samozřejmě nahoru, protože tohle si opravdu nemůžeme nechat ujít :-) Nasedáme v náhonu, je znát, že hladina už od třicet, čtyřicet čísel klesla. Piškot, Foska a Láďa už mají první jízdu za sebou. My jedeme mimo trať, z vracáku do vracáku, mě osobně to třeba stačí ke štěstí. Dole se stejně do vracáku na druhé straně nedostanu, několikametrové rozhraní a karfioly jsou prostě nad moje síly. Párkrát to sjedem a po hodině končíme, ruce vytahané. Ono to fakt má sílu... Blbý je, že jsme na vodě všichni, takže jediný záznam je krátké video, kdy jsem natočil první Piškotovu jízdu, pak už neměl kdo točit. Ale vzpomínky zůstanou a alespoň o tom můžeme lhát. Po tréninku se jedeme podívat pod Pau na naši oblíbenou vlnu, půvdoně jsme sice uvažovali o tom, že bysme tam dojeli na lodích, ale do mokrýho se už nikomu nechce. Vlna opravdu stojí za to. Chvíli obdivujeme místního kajakáře, kterej si na ní semtam surfne, nafotíme pár fotek a pak mizíme s tím, že kdžtak zítra, i když moc dobře víme, že zítra už to bude o ničem (a už když jedeme pryč, tak mne to mrzí). Cestou nakoupíme a mažeme domů. Bublin přežil, prášky zabraly a do gesichtu se mu vrátila barva typická pro živé lidi. Aspoň nám pomůže trochu v kuchyni, když je ten kuchař. Po večeři, číně s rýží je na programu video. Všichni se slezou okolo notebooku a probírá se proč jezděj tak špatně :-)

Páteční ráno je pozdní. Máme domluven trénink s Poláky na půl druhou, to už nemá smysl jezdit na dopolední. Místo toho se zařadí na program běh. Lehce poobědváme nějakou polívku a ve dvanáct vyrazíme směr Pau. Jsme tam možná zbytečně brzo, ale lepší než něco honit na poslední chvíli. Poprvé od úterka se roztrhnou mraky a sluníčko se do nás opře plnou silou, vypadá to, že teď už bude hezky, že jsme tu vyžrali zrovna tu frontu. I s Poláky je nás na kanále asi dvacet, beze mne, já kameruji a (při absenci Bublina) taky fotím. Přijde mi, že trošku chlapci a děvčata podceňují odpočinek, pás sice dnes nejede, ale i tak vysednou z cíle, přejdou padesát metrů a jdou na vodě, takže uplyne čtvrthodina a mají odpádlovány čtyři kanály. Naštěstí jim to ruce připomenou a pak už volí volnější tempo. Děšť se projevil i na kanále, pochopitelně ne na stavu, ten je stejný, jen ta voda už není horsky modrá ale hnědá a sem tam něco proplave, v jednu chvíli dokonce neší stromek. Ve tři se všichni stáhnou z kanálu, voda se vypne a balíme. Z různých koutů vleku a auta se vytahují vaky na lodě, protože ráno mizíme. Naposledy se zastavíme v Leclercu, nakoupíme na večeři, natankujeme, protože zítra už budeme tankovat "dálniční" naftu za 1.45-1.50€, tady jí mají za 1.33€. A cestou z Pau konečně vidíme, jako moc déšť pročistil vzduch, protože poprvé vidíme nádherná pyrenejská panoramata kdy do zasněžených třítisícovek pere jarní sluníčko co to dá. Protože jsme se vrátili poměrně brzo, vyhlašuje Lda ještě fotbal. Neúčastní se "mrtvola" Bublin, stráž s ním bude držet Bára, takže tentokrát sportu už neuniknu. Mač se neodehraje u ubytovny, ale na novém ohrazeném hřišťátku basketových rozměrů kousek od ás ve vsi. Povrch má z umělé hmoty, takže pro mne nic moc. Hraje Láďa, Piškot a Andulka proti Foskovi, Adamovi a mojí maličkosti. Původně to hodlám strávit v bráně, ale situace mne občas nutí do pole, navíc se Adam ukazuje být slušným branářem... Snažím se nedivočit, umělá hmota je svinstvo a kdybych se do míče jen jednou opřel tak Andulku asi v bráně zabiju. Nakonec to vypadalo, že to spíš udělá Láďa, ale konečný výsledek zněl 29:28, což je jasná remíza. Piškota jsme si ze hřiště odnesli a doufali, že jeho závěrečný hviz (tedy spíš "prask") nebude vážný. Dostal višňák a obvaz a byl zproštěn povinnosti úklidu (co pro to nejsou lidi schopni udělat!). Navečeříme se, zasiestíme a když chci vyhlásit úklid, ať tolik nemusíme trojčit ráno, úklid se vyhlásí sám. Přijedou totiž noví sousedi, ze Španělska. Jsou to plastaři, dva, tři dospělí a zbytek děcka. Fofrem uklízíme jeden stůl a kuchyň, aby si měli kam dát své věci. Při tom postupně balíme bágly, které se samospádem během týdne roztekly po celém pokoji. Do toho navíc Láďa vyhlašuje "kanadskou noc" a začíná vymejšlet bejkárny. Zlatým hřebem je marodova vodní postel. Po půlnoci konečně všichni postupně usínáme.

Ukolébán stereotypy o jižních národech vstáváme v sedm, abysme vytřeli společenskou místnost dokud Španělé ještě spí, jenže ouha... ta už je vytřená, dodělávají si snídani, takže se s nimi zdravím lehce provinile. Zřejmě asi jedou do Pau, o víkendu je na kanále něco jako rodeový festival. Uklízíme tedy to, co zbývá a balíme. Je to trošku hardcore, protože se nám nechce rozbalovat vlek, takže vše do auta. Před devátou se naloďujeme a vyrážíme do centra hodit klíče do schránky a pak už tradá... směr Foix. Naposledy se podíváme na Lurdy, řeku (teď by byla výborná ke sjíždění), chvíli po dálnici a pak už jen poslouchám GPSku a šineme si to francouzským venkovem (za doprovodu obligátní Teorie Velkého Třesku) směrem k Foix. Když tam dorazíme, naši věční souputníci z Polska už jsou tady. Na vodu jdeme opět ve ztenčené sestavě, kromě Piškota, který už začíná pajdat a nevyžaduje Ibalginy (sláva!) nejdu ani já, protože jsem si nějak skřípnul nerv a nemůže se pořádně otočit. Dost mne to sere, ale co už... S Bublinem tedy aspoň přerovnáváme věci tak aby se dalo v autě hnout a vše bylo po ruce tehdy, kdy toho bude potřeba. Dveře sice jdou zavřít jen tak tak, ale otevírat se budou až zítra v Čechách, tak co... Když dorovnáme, jdu se aspoň podívat k vodě. Jsem tu už podruhé a ještě jsem se na vodu nedostal, před devíti lety jsme sem přijeli v den, kdy bylo otevírání rybářské sezóny a brány stažené. A zrovna teď by to stálo za to, po deštích teče asi padesát kubíků a trať je moc pěkná. První jde z vody Láďa, už se mu motají ruce, poslední Andula, které Piškot půjčil svou loď a ta má teď hubu od ucha k uchu a lítá po trati jako jojo a Adam. Naobědváme se, padne poslední Májka (zato lančmíty, které jsme jako vždy vzali jako železnou rezervu a které skoro vždy zmizely vezeme téměř kompletní domů), poslední Nutella, sbalíme, uvážeme lodě (nikoliv Fosčí silou) a vyrazíme, zatím jen za roh, do Leclercu, nakoupit věci domů. Tady zaexceluje Láďa, který úspěšně ignoroval můj apel, aby si každý věci, které bude potřebovat po cestě vzal k sobě a otevřel zadní dveře, takže má celkem hoňku, aby se neocitl pod hromadou báglů. Nakonec to nějak vyřešíme a podnikneme frontální útok na pochutiny. Ve čtvrt na čtyři se vsuneme do auta a vyrazíme na dlouhou cestu domů... Zpátky už jedem cestou klasickou, z Foix je to kratší. Takže na dálnici, okolo Carcassonne, dolů ke Středozemnímu moři, připojit se na Route d Soleil. Cesta je stejná jako dřív. Je slunečno, ale dost fouká, občas auto pěkně zaputuje. Provoz je na dálnici na Lyon pekelně hustý, na to, že je sobota. Adrenalinovou vložku nám připraví vlek. Nejdřív se zezadu ozývají sem tam nějaké zvuky, rozhodneme se zastavit na nebližším odpočívadle. Popár minutách se zvuk stane nepřerušovaným a dochází nám o co jde, zalomím to na první havarijní kout a vyběhnu ven. Třetí kolečko je vyrolované až dolů a guma je pěkně připečená. Asi jsme do něj ve Foix drbli, klička se povolila a kolečko postupně sjelo až dolů. Takže poznámka... vyzkoušet třetí kolečko na vleku při 120 km/h - hotovo :-) Ne nejbližší benzínce stavíme na takování, střídačku a večeři. Nějaký Frantík nás prosí jestli bysme ho nenastartovali přes kabely, souhlasíme, ale když po boji otevřeme kapotu, zastaví nás symboly jednoznačně zakazující tuhle činnost. Láďa je lehce nervní, snaží se už od rána vysrat, ale všude naráží na turecké záchody :-) Pokračujeme dál a dál, před Lyonem se setmí. Jedeme skrz, je rozumná hodina a provoz trochu zeslábl. Další zastávka je na výjezdu z Lyonu. A nastává šok. Ani ne třista kilometrů a tři hodiny znamenají nějakých patnáct stupňů, skoro mrzne a já v kraťasech klepu beěhem minuty venku takovou kosu, že skoro vyklepu při nastavování dalšího cíle z GPSky všechny písmena. Benzínka je v nějaké obchodní a průmyslové čtvrti, takhle večer má jednočlennou obsluhu, takže nejdřív zaplatit a až pak tankovat. Láďu to (a záchody) tak rozhodí, že prohlásí Frantíky za nesvéprávná čuňata (on to ted řekl trochu jinak). Další kilometry ukrajuje Piškot, na něm je i aby zaplatil poslední peáž zájezdu, protože odbočíme na Štrasburk. Ten už je pro změnu na Láďovi a ten zanamenává první zářez. Jede 118km/h na omezení na 110 a vyslouží si fotečku. Spekulujeme, že takovou mrňku snad nepošlou a dojedeme na konec dálnice, v Němcku už to pokračuje jako normání silnice. Než se dostaneme k dálnici u Karlsruhe, přijde druhý blesk. Osmdesátka neplatila jen pro tunel, ale i dál a tak hodinu po prvním, francouzském zářezu si Láďa připsal i německý, tentokrát 93 km/h na osmdesátce :-) Chvíli nato najedeme na dálnici a cesta už pokračuje dál ve starých kolejích (místy doslova). Nad ránem, po třetí hodině je střídání v Sinsheimu, kosa je tu stejně hnusná a v tuhle hodinu bohužel nemají osvětleny chlouby místního muzea, které je hned za dálnicí. Jako jediné muzeum letadel totiž vystavují obě dopravní nadzvuková letadla, jak Concorda, tak Tučko. Teď už chrápe celý auto s vyjímkou řidiče a povětšinou i mne, taže po když rozedenění zastavíme na odpočívadle, protože prdnul úvaz na mojí lodi, skoro nikoho to nevzbudí. Jdu za volant a doklepnu zbylý kousíček Německa. U Rokycan zastavíme na benzínce a nadělíme si bagety, tentokrát ty český, nadívaný. O těch francouzských se nám zas nějaký čas bude jen zdát... Okolo deváté vyhodíme Adama doma, uděláme okliku přes Prahu, nejdřív přes Strahov, pak přes Tróju, kde vysadíme Báru, tam, kde jsem jí před deseti dny nabral a zamíříme konečně na kanál, abysme tam (poté, co jsme dvakrát posunuli příjezd) dorazili okolo jedenácté. Vybalíme, vypucujeme auto, odevzdáme zbylé děti a pak už hajdy domů. Nakonec vrátit auto... a zkonstatovat, že...

Motto zájezdu:

TO JE HOVNO PROTI TOMU, CO BUDE VE ŠPINDLU!

FOTKY