Putovní lazaret na pouti do Lurd aneb Francie 2012

Leden, měsíc lyží. Únor, měsíc chrchlání. Březen, to je měsíc Francie. Loni spolu víc souvisely první a třetí měsíc, když se na prknech, která neznamenají svět vyuatovali někteří členové výpravy, letos to byl spíš druhý a třetí měsíc. Přeloženo do normální řeči to znamená, že na lyžích se nezranil nikdo, ale nemoce kosily jeden organismus za druhým. Já domarodil týden před odjezdem a dva dny před ním začal znovu, takže jsem odjel s paracetamolem v krvi, Dejv dobíral antibiotika ještě tam a Láďa začal chořet tři dny před odjezdem.

Za téhle situace se nechám ve středu hodit na nádraží a vyrazím do Počernic pro auto. Na Masaryčcce vystoupím z vlaku zaslechnu něco o vlaku do Počernic, hned přestoupím (ještě se zeptám!) a vlak jede. Jenže ne přes Dolní, ale přes Horní Počernice. Naštěstí, když vystoupím v Zelenči, stojí na druhé koleji vlak zpátky do Vysočan, kde vystoupím, přesupím na Libeňské nádraží a tam mne nabere vlak do těch správných Počernic. S půlhodinovou sekerou přebírám auto a svištím do Tróje pro Báru a někdy tak v čase když jsem chtěl vyrážet dojedem na kanál. Sbalíme, navážem, chytnem v Kralupech hned první kolonu a pak přes Libochovičky, Beroun a Norimberk valíme za teplem. Je nás dvanáct, takže jedeme kromě transitu ještě Láďovým Focusem, který byl už při dřívější akci přejmenován na "malýho transita". Za volantem se poprvé střídáme v Sinsheimu, kde zjišťuju, že pacholci postavili protihlukový stěny, takže skoro není vidět na letadýlka. Po loňském neúspěchu s A35 (i když, z fotografického hlediska to byl sukces) jsme se pokorně vrátili k A5 a zjistili, že už není rozbitá a omezená na 120. Je skoro celá kompletně v přestavbě a zřejmě i rozšiřovaná, takže betonová svodidla, maximálně 80 a zákaz předjíždění pro náklaďáky a auta s vlekem. Což je v kombinaci s řidičem, jehož rychlost kolísá nepravidelně mezi 55 - 75 km/h výborná věc proti potížím plynoucím z nízkého krevního tlaku. Zpátky se přehodíme stejně jako loni na Aire de Glanon a stejně jako loni kvůli debilně rozhozeným stojanům bereme syrovou naftu. Auto aspoň (teoreticky) líp jede. Kvůli tomu přehlížím odbočku u Chalon a GPSka mi drze do očí tvrdí, že to jde i bez ní. Jde, ale nesmíte bazírovat na nějaké výhodné trase... vzdávám se toho a smiřuji se s mnou neblíbeným Lyonem a Montpellier. Že to tam nemám rád asi pozná i auto, protože kromě toho, že snad při prvním tankování prakticky upadne kryt od nádrže, začne se zpod palubky linout zvuk, jako když tam stojí na sporáku konvice plná vařící vody. Ve čtvrt na pět ráno... Signalizace rozsvícených světel a otevřených dveří. Jenže ty jsou všechny zavřené. Zastavujeme tedy na nejbližším parkovišti a zkoušíme kde co. V podstatě někdy i věci na hranici voodoo, takže po mém zahýbání svazkem kabelů pod palubkou zvuk ustane. Jedeme dál, sice se párkrát ještě ozve nesmělé pípnutí, ale jinak už je klid. S postupujícím rozedněním nás zaměstnávají dvě otázky. Přežije Láďa, který si snaží vykašlat mandle z těla cestu nebo ne? A nezkusit zase po letech zajet do Reals? První otázku necháváme vyřešit osud s tím, že stejně Láďa něco tušil, takže si na zahrádku přidělal rakev. Druhou nakonec řešíme tak, že před Béziers uhneme podle pokynů ďábelského strojku na cestu, kterou nám před lety našel jeho několikrát větší, težší a dražší prapředek. I tak dáme jeden "parníček" (nechtěnou zajížďku) a za chvíli jsme na místě. Co se tu změnilo? Asi nic... A je voda...

Není to nic moc, ale dá se jezdit. Je devět ráno, svítí sluničko, ale fouká vítr , takže žádný vedro. Piškotovi ale svítí oči a nakonec jdou na vodu kromě polomrtvého Ládi, mne a mých Paralenů, Báry s její novou lodí a Jofky všichni. Andulka nejdřív na kajaka a pak, když jí otrnulo i na singla, takže je po prvním eskymáku na horním skoku a spadlé šprajdě ve stejné situaci, jako kdyby krysila. ŠuŠe pro změnu dokazují svou souhru tím, že se snaží objet jeden kámen každý ze své strany. Další zajímavosti ježdění postrádalo a po hodině a půl opouštíme trať. Zajímavý byl naopak průjezd Cazouls-les-Béziers, kde nás ďábelský strojek protáhl městem, tak, že jsme skončili na náměstíčku. Doslova. Tohle městečko totiž jako by vypadlo ze středověku. Domečky vyšší než delší, uličky hlubší než širší, dlažba... a trhy. A taky pán v uniformě s nápisem "Police municipale". Překvapený z toho, co se mu tam vyskytlo víc než my z toho, kde jsme se ocitli. A co tam prej děláme. Jenže vysvětlit mu, že chceme do Béziers, když to celý svět vyslovuje jinak než Francouzi a ti to zase vyslovují jinak, než ti, co tam bydlí byl trošku problém. Naštěsti se ukázalo schůdným chtít nasměrovat na "autoroute Perpignan". Když mu to došlo, nejdřív se divil i ušima a pak nám ukázal droit et gauché a pustil nás. Jak dobrý oko měl jsme poznali, když po gauché následovala ulička, která mi připomínala scénu z jednoho francouzského filmu, kde byla pointa útěku zločinců postavená na tom, že ujedou uličkou, která se postupně zužuje, což zločinci po důkladném tréninku mezi sudy v opuštěné pískovně zvládnou, ale policie ne. Nám dělily (sklopená) zrcátka transitu od zdí centimetry. Na dálnici už potom dojedem bez problémů a pokračujeme po známé a mnou neblíbené cestě. Ta vytáhla i svou další zbraň a poté, co jsme absolvovali ranní špičku u Montpellier a utěšovali se tím, že aspoň nefouká jsme to měli kompletní. Piškot za volantem nejdřív bojoval s bočním větrem a po odbočení na A61 si vychutnával kombinaci stoupání a protivětru. Na trati v St.Pé jsme ve čtvrt na pět, po 24 hodinách cesty (včetně tréninku v Reals). Vody není moc, ale celkem se to dá. Moc se tu nezdržujeme a natáhneme to do další vsi. Letos totiž bydlíme jinde. Tenhle termín jsem Vlašákovi vychválil tak úspěšně, že nelenil a zamluvil si ho. No a my měli smůlu... ubytovna byla plná od konce února do začátku dubna. Bydlíme tedy v kempu La Saillet v Lestelle-Bétharram.

Chatky jsou po šesti a naštěstí jsem ze schématu úplně nepochopil jejich dispozici, bylo to lepší, než jsem čekal :-) V patře byly čtyři postele, dole místnost se stolem a gaučem, kuchyňský kout, pokoj pro dva, sprchový kout a WC. Plus teráska přímo u jezu, kde jsme mohli vidět kolik vody bude při tréninku. Paní, co nás ubytovala byla asi ta, se kterou jsem si mejloval. Milá paní ovládající plynně francouzštinu a bídně angličtinu, ještě hůř než já a to je co říct. Naštěstí se s Bárou dokázaly nějak domluvit. Dostali jsme klíče od dvou chatek a šli řešit kdo bude kde bydlet. My, staří, jsme zůstali ve velitelském stanu v čísle devět a mladí si zabrali desítku. Protože linie mladí vs. staří byla určena tak, že Patrik s Lubošem jsou ještě mladí a Bára už stará (jo, ty iluze, to je věc...), zůstalo nás ve "velitelském" pět a v čísle deset jich bylo sedm. Hrůza z toho, že by někdo musel bydlet se starci tak zapříčinila to, že Luboš spal v desitce na gauči a Láďa získal luxusní marodku v přízemí. Pak už je jen potřeba udělat nákup, usalašit se, povečeřet a jít do pelechu. Není mi dobře a cestou jsem to vážně nevylepšil, takže tak činím, zachumlám se do spacáku a usínám.
Ráno je jasné, jak se píše v knížkách, jiskřivé a mrazivé. Což znamená, že přes den bude teplo a v řece málo vody, tedy alespoň do té doby než doteče sníh seshora. Všichni, až na Láďu, který dospává své noční představení, při němž vydával zvuky jako škrcený hrdina akčního filmu se balíme a vyrážíme na vodu, dnes do Pau na starou trať. Při cestě zjišťujeme, že je těsně po změně počasí, protože defilé pyrenejského hřebene pokrytého sněhem je opravdu excelentní a na místě samém, že stav vody v řece už je méně excelentní. Přesněji řečeno, je doslova na hovno. Na trati čouhají šutry úplně všude a postavit se tady dá jen pár kombinací. Naštěstí i ten zbytek dá jakés takés tratě a na většině z nich se dá pádlo strčit do vody a přitom o něj nepřijít. Obavy z toho, že si odřou nové lodě nemají Bára s Piškotem. Ti totiž zjistili po vybalení, že jejich nové lodě odřely při cestě vaky. A to tak, že pořádně... Mlaďáci jdou na vodu, na rychlost, Piškot měří. Já mažu do do obchodu nakoupit něco na zub. Po návratu si otevřu vzadu dveře, abych byl za větrem, sundám svetry, uzmu Piškotovi křeslo a vycabím se na sluníčko, protože "kam nemůže Slunce, tam chodí lékař", žejo... Přísloví ovšem zapomíná na jednu věc. Kam chodí Slunce, obzvlášť první jarní a zároveň u toho není něco s ochranným faktorem, tam se pálí pleš, takže mne po několika dnech nebolí hlava kvůli nemoci, ale ze sluníčka :-) Odpoledne jdou na vodu všichni a já fotím jako protržený, co tady taky jinýho. Většina fotek je zdálky, protože kromě sprejera je tady ještě malá skupinka indoevropanů, kteří možná jen přijeli na piknik u vody a možná taky ne. Každopádně na to abysme riskovali máme tady moc věcí. Ládíka na chatce nacházíme sice ještě ve stavu živých, ale už pomalu svírá v ruce penízek pro Cháróna. Co se doktora týče, nevylučuje ho tak rezolutně jako ráno, ale stejně má přes víkend smůlu. Mě taky není nejlíp, takže něco pojím, zapiju to jedním granátkem blondýny a upadám do pelechu jako první. Zbytek ještě před večeří stihne první z nekonečných sérií nohejbalů

První ránu dostáváme hned jak se vzbudíme. Je opět krásně, leč mrazivo, ale jez, který vidíme od stolu čouhá z vody asi tak dvacet čísel. Když jsme předevčírem přijeli, dvacet čísel teklo přes něj. První trénink máme od deseti tady na trati a vody je... voda není. Okolo šutru se do velkého vracáku nedá vůbec vyjíždět, to jsem tu zažil snad jednou a to ještě ze břehu a litovali jsme Slováky, že na tom musí jezdit... Už je mi líp, ale ještě to dneska nebudu dráždit, takže stopky do ruky, papír, Piškot nahází brány na vodu a tradá na půlky. Osm lidí, dvě tratě, troje stopky. A na všechno ostatní je tu MasterCard! Při druhé jízdě mi dochází, že jestli si mám v tom kalupu uvědomit koho na kterých stopkách měřím, musím si to psát a pak už to jde. Po tréninku se jedeme natáhnout na chatky, je ovšem vedro, takže tak činíme u chatek. S vyjímkou mojí maličkosti, já jedu nakoupit. Zítra je totiž neděle a to je ve Francii zakázáno i umírat. Prolítám krámy v Lurdech a přitom si uvědomím poprvé za ta léta, co sem jezdím, jak nádherně jsou vidět horské štíty z města. Po návratu se připojím k relaxu, který záhy přejde v nohejbal. Jdu taky, ale pasuju se do role statické postavy, stojím na síti a občas do toho dloubnu. I to mi stačí k tomu, abych byl splavenej jako kůň :-) Druhý trénink je od čtvrt na pět. Technika. Možná tak motokrosu :-) Je pravda, že voda je o něco výš než ráno, ale rozhodně míň než jsem čekal. Mrazy, které tady vládly stejně jako u nás zřejmě vybrousily sníh do takového stavu, že ani silné jarní slunce s tím moc neudělá. Večer jedeme navštívit sušický, ale dlouho tam nepobydem. Mají životně důležitý rozbor videa. Mě už zase není moc dobře, asi bych to s tím sportem neměl tak přehánět.

V neděli by měl být klid, ne? Dospat si, odpočinout... ale co dělat když vám rozpis tréninků určí trénink od 8:45? Vstávat v sedm... ti, co musí pro bagety i dřív. Zjišťuju, že mlaďáci jsou naprosto nefunkční. Dostat tu skupinu ospalých postav do aut za hodinu a půl od budíčku je úkol téměř nadlidský. Až s Piškotem uvažujeme o koupi elektrických obojků a jejich instalaci. Akorát by to mohlo mít nějaké právní dozvuky... Odjezdíme tratě, tentokrát celý, někteří ještě zřejmě v polospánku, takže je musím v cíli budit hromy blesky. A já si připadám jako ženská na plese, protože časy měřím z cíle, z vrstevnatého útesu naštorc řekou, z toho, jehož desky neumožňují stát rovně, ale mám víc než hodinu chodidla jak ženská ve vysokých podpatcích, takže jsem v závěru bolavej stejně jako závodníci. Láďa usoudil, že celý tratě jsou vhodnou chvílí pro zmrtvýchvstání po třech dnech, takže šel na vodu taky. Časy jsem mu měřil, ale ty už tak směroplatný nebyly. Hrdinství vůbec bylo, že přežil. Po tréninku jdeme dospat, další trénink je už ve dvě. Lodě jsme si nechali na trati, takže odpadá navazování. S vyjímkou mojí lodě a Andulčina singla. Ano, i já se rozhodl naskočit do tréninkového procesu. Vydrželo mi to celých dvacet minut a naprosto přesně jsem si ověřil, že vydržím v kuse čtyři brány. Pak mne někdo vypne. Voda už je lepší než včera, což je dobré znamení, horší je, že stoupá pomaleji, než bych čekal. Po tréninku a večer máme ještě exotickou podívanou. Zatím jsem vždycky bydlel u fotbalového hřiště a sledoval víkendové zápasy s konstatováním, že to hrajou jak ragby, teď jsme bydleli u ragbyového hřiště a seznali, že do ragby ten jejich fotbal měl daleko. Domácí hráli s Ramonville (čertví kde to je) a tahali za kratší konec. Přestože tlačili a bourali, pořád prohrávali. A když říkám bourali, tak myslím bourali, z některých zvuků bolely kosti i mne a to jsem stál dost daleko. Podívaná to byla náramná a před jejich vytrvalostí a nasazením klobouk dolů. Domácí to nakonec projeli 26:31, Dejv si dal u stánku jedno kelímkové a i Bára si vybrala. Tuším, že to byla třiadvacítka :-) Večer jsme zakončili filmečkem, který Láďa trochu neustál a natvrdo vytuhnul. Evidentně mu schází ty brzce ranní prochrchlané hodiny.

Po dvou dnech opět měníme trať, jedeme do Pau. Necháme na staré trati řádit mlaďase pod bdělým okem Piškota a pozornou čočkou Dejva a vyrazíme s Láďou na kanál. Zabloudíme hned za tunelem, takže prokroužíme historické jádro Pau, pak okouzleni startovním roštem na silnici (asi se tu jezdí/jezdily nějaké závody) přehlédneme odbočku, takže se musíme vracet, ale nakonec jsme úspěšní. A jsme úspěšní i v kanclu! Na odpoledne mají osm volných míst do PASS SLALOM, což jsou hodiny pro příchozí. Před odjezdem jsem sem psal, ale nabídli mi jen exkluzívní hodinu za 200€, což mi pro cca deset lidí přišlo jako přílišný luxus. Na můj dotaz ohledně PASS SLALOM mi už nikdo neodpověděl. Každopádně teď jsme se chytili, což je fajn. Menší počet míst nevadí, já na vodu nepůjdu, Patrik s Lubošem jsou jedna loď, rekonvalescent David se ještě rád prohodí s rekonvalescentem Láďou a Jofce taky někdo číslo půjčí. Jdeme zvěstovat tu novinu ostatním, tentokrát již přímou cestou, takže jsme zpět asi za čtvrtinu času než nám trvala cesta tam. Najdeme je v usilovném tréninku, při kterém rozdal Piškot úkoly, takže si z pozice šéftrenéra mohl dát ruce za záda nebo je je rozhazovat :-) Po tréninku jedeme nakoupit, ale ve snaze rozbít stereotyp (a sehnat koření navečer) do nákupní zóny za městem. Dostaneme se tam s pomocí přítele na telefonu (Gory) a dobrých rad přítelkyně GPS. Stereotyp jsme rozbili, levné čkololády a klobásy sehnali, ale koření je problém. Že by frantíci nedělali bramboráky? Přejedeme na kanál, abysme byli připraveni převzít čísla, ukázat správcové ty naše zlatíčka, aby opravdu viděla, že to jsou dítka školou povinné. Rozbili jsme tedy u parkoviště cikánský lágr, začali relaxovat (kromě Luboše, kterej ležel, protože mu nebylo dobře) a já si vzal malýho tranzita a vyrazil vstříc neznámu. Vybral jsem si ulici, která vypadala, že jde skrz město a hledal krám. Nakonec jsem nějaký našel, tvářil se jako brána Pyrenejí a měl uvnitř po obvodu vypsány názvy vesnic z regionu. Podstatné ovšem bylo, že měli majoránku. Přibral jsem i další brambory a vítězně se vrátil zpět. Tady jsem našel jednu mrtvolu a deset lidí, co se snaží naučit základy volejbalu. Pravdou je, že jim to šlo, když teda pominu to několikeré vykoupání míče :-) Po volejbalové vložce nahnal Láďa děcka před paní správcovou pro čísla a zmizel. Naštěstí jen proto, že si zapomněl prachy. Pak šel s Jofkou na vodu pod kanál, já fotit a ostatní do vln. Nakonec se tam protočili všichni a i Jofka bravurně zvládala. Večer na naší chatce nastaly co... ano, bramborákové orgie... samotné i s uzeným, vsedě i vleže...

No a zájezd je kde? Přece v půlce! Ne, fakt jsem neměl na mysli mezi půlkami.... prostě volnej den. Takže vstáváme zase v sedm, protože moře. Jedeme v jedenácti, Luboš není fit, chce se vyležet. Pozitivní je, že dnes konečně v noci nemrzlo, takže už by snad ta voda mohla... protože zatím je v kursu šibeniční humor, že my tu vodu nebudeme mít ani na tom oceánu. Jak prorocké... nicméně zatím nic netušíme a posloucháme slepě strojek aby nás dostal co nejkratší cestou na západ. Moc se mi sice nelíbí, že to znamená jet na východ, ale nakonec se k té dálnici nějak dostaneme. Cesta ubíhá bez komplikací, pokud pominu to, že v jednu chvíli brzdím i očima, protože na dálnici je bouračka, naštěstí aktéři spořádaně končí po stranách, jeden v pangejtu, druhý v křoví středového pásu. Na jedné z posledních peáží vychází najevo, že Patrik nebere lístečky o zaplacení (v domnění, že je to má dát automaticky), takže z cesty sem máme z malýho tranzita asi tak třetinu dokladů :-) Dojedeme na místečko co jsme objevili loni a poznáváme, že svět je místo, co se mění. Parkovště sice je zatím přístupné, ale asi se to brzy změní, protože už je na vjezdu značka omezující výšku na 1,9m (vlek má asi o půl metru víc) a taky otočná závora (zatím otevřená) v inzerované výšce. Kromě toho v břehu říčky za mostem stojí strašidelná ohrada z larsenů a jede tam výstavba, takže letos říčkou ne..e. Přeběhneme na pláž a zjišťujeme, že... není voda. Je odliv, ale opravdovej. Ne ta parodie, kterou známe z Jadranu. Říčka, co se vlejvala do oceánu a její kamenné břehy půlily pláž se sice pořád vlejvá do oceánu, ale pláž půlí její proud a vyrývá v písku každou chvíli nová a nová koryta. Kameny jsou asi tak sto metrů od slané vody. Výškově je rozdíl oproti loňsku tak dva, tři metry. Chvíli tu trdlujem, pak se vracíme do auta a rozhodnem se obrátit program. Jedeme nejdřív do města. Letos nemáme takové štěstí jako loni a ačkoliv uděláme o kolečko městem víc, místo na zaparkování nenajdeme. Malej tranzit jo, velký auto ne. Podzemní garáže taky nic, protože vejška. Nakonec najdeme flek namístě, kde bych to nečekal. U poměrně hlavní silnice, kousek od podjezdu. Parkujou tu všichni, značky nevidět... řekněme, že ty policajti, co stáli kus dál tohle pokutovat nebudou. Aspoň si město projdeme celý. Utvoříme hlouček rozjívených turistů a vpadneme do města. Projdeme až ke kasinu, kde je letos zaparkovanej kolotoč, takovej správně francouzskej, i s Nautilem. Stánek na zmrzlinu má zavříno, takže chvíli pozevlujem, Patrik si složí telefon, co se mu po pošťuchování s holkama rozpadne a jdeme dál, kolem přístavu. Na vyhlídku se nedostanem, je v rekonstrukci. Aspoň pod ním můžeme obdivovat skály za vrcholného odlivu. A taky paní s jednou funkční rukou, která si dává ranní koupel. Když usoudíme, že už je čas, vrátíme se zpátky k autu a přejedeme na naše místečko a obsadíme "náš" stůl u pizzerie. Obsluha je stejná, nabídka víceméně také, takže si po menších problémech vyberem. Já si dám pizzu (jak jinak, když jsme u oceánu) s ančovičkama. Mňam.

Po jídle už začal příliv, ale zatím nic moc. Přesněji řečeno, něco ano, ale ne tam co loni, přímo na pláži. Ale tak pětset metrů stranou a třista metrů od břehu... Piškot rezolutně prohlašuje, že jde. Nakonec to dopadá tak, že na pláži zůstávám já a pro změnu není úplně dobře Báře. Jsem za to odměněn hodinou a třičvrtě stepování po pláži za postupující vody (ty pantofle Peťovi ale zachránila Bára) a občasného pokusu o fotografii. Moc to nejde, je to docela daleko a postupujícím odpolednem čím dál víc proti slunku. Ale to, co přes hledáček a zoom vidím mě moc neuklidňuje. Vlny mají tak tři metry, některé možná i víc, ale těžko odhadovat. Hned na začátku se mi zdá, že někdo z našich plave, ale možná to taky je surfař, ketrý se mezi ně vmísil. Čas od času je přepočítám, ale to je asi tak vše, co můžu dělat, tak aspoń doufám, že mají rozum. První to vzdají holky, pak Patrik a za nějaký čas se všichni vrátí, chvíli ještě blbnou ve vlnách a nakonec se všichni sejdem u auta. Jo a to, co jsem viděl, byl skutečně plaváček. Péťa neustál jednu z prvních vln. Po podrobnostech raději nepátrám :-) Naštěstí odpadají loňské prostocviky s heverem, takže vyrazíme k domovu. Dálnice mezi Saint-Jéan de Luz a Biarritzem je pořád v přestavbě, takže se mi povede dvojitý odpíchnutý Gerchán, když si na poslední chvíli všimnu, že jsem ve špatném pruhu, pošlu tranzita mezi dva kamiony, odbočím a za mnou jedoucí Láďa už nemá jinou možnost než pokračovat na Bayonne. Jak sám později řekl, kdybych mu chtěl zmizet, nemohl jsem to udělat líp. Pokračujeme tedy co noha nohu mine a než dojedeme k peáži, jsme opět pohromadě. Další vzrůšo vyrobím, když chci předjet a chytím se do pasti slepého úhlu, takže řádně vyděsím řidiče xantie, který má pocit, že ho chci vyslat přes svodidla do protisměru. V Pau se ještě zastavíme na nákup. Posledních třicet kilometrů už je utrpení, protože se setmělo a nezbývá než rozsvítit světla. A když se rozsvítí světla tak co? Ano, správně, tranzit píská...

Po odpočinkovém dni je třeba si řádně odpočinout, takže necháváme budíček na každém samostatně. Pro bagety zaskočí Dejv, aspoň při tom pořídí několik ranně náladových fotografií. Úplně původně jsme chtěli jet do Pau, ale na kanále nebylo místo, takže jsme se rozhodli využít dvou volných hodin před dopolednem. A taky jsme se rozhodli prodloužit si pobyt tady. Náš nejmenovaný styčný důstojník Venda využil telefon s internetem k bohulibějším účelům a zjistil, že ve Foix, kam jsme měli následující den zamířit, je voda těsně pod hranicí rozumného ježdění. Dohodli jsme se v podobném duchu s paní kempovou a jeli na trať. Problém byl trochu v tom, že podobné úmysly pojali i Slováci, aby nemuseli na vodu tak brzo, ale nějak jsme se vešli. Trénink byl (jak už začalo být zvykem) dělený. Nejdřív odjezdili mlaďasové, já měřil, Piškot točil a pak šel na vodu Piškot točil a okolo měl kompletní realizační tým. Snad jediné, co ho ještě nenapadlo bylo, aby mu nosili loď :-) Odpolední trénink byl až od půl šesté, střídali jsme Vlašáka. Voda už začínala být zajímavá, ale děla se jedna věc, která tu nikdy nebyla a nevěděli jsme si s ní rady. Okolo poledne vždycky voda začala stoupat tak, jak dotékala voda z roztátého sněhu, ale mezi čtvrtou a pátou najednou o dvacet čísel klesla a po setmění zase vylezla o dost výš (podle stop na jezu). Vysvětlovala by to přehrada někde nahoře. Akorát, že tam pokud víme žádná není. Bylo tomu tak i dnes, takže když šli sušičtí z vody a my na vodu, najednou jsme měli po žížalkách. Přesněji řečeno, bylo to lepší než ze začátku týdne, ale v normálu to nebylo. Ach jo...

Provoz na trati v St.Pé řídne, takže už si můžeme trochu vybírat. Alespoň jsme měli dost času na spánek a po dopoledním tréninku jsme si roztáhli střechu na terase a obědvali ve stínu a potom pleli nohejbal. Sluníčko už bylo docela ostré, takže jsem nařídil pokrývky hlavy a baby dotáhly slunečník a hektolitry vody. Naše kopání už začíná mít hlavu a patu. Taky by mělo, jelikož jsme vyzvali Benyho a další na nohejbalový mač a ti výzvu přijali. Jen ještě nebyl určen termín... Vody je čím dál víc a dnes máme odpolední trénink od čtyř. Je to sice dost brzo po dopoledním, ale zase ještě chytneme slušnou vodu. Konečně se to začíná podobat tomu, co známe. Po tréninku sbalím tranzita, hady a jedem do Lurd nakoupit. Není to nic moc, protože v ponděli zavřeli St.Pé, jezdí se spodem a semafor má interval asi deset minut. Rozkopané jsou i Lurdy, takže návrat je zdlouhavý. Na předposlední křižovatce už toho mám dost. Nějaký týpek se jí tam snaží co nejvíc ucpat máváním rukama. Přede mnou je jedno auto v odbočovacím, pak nic a všichni stojí. Rozhodnu se odjet "na pražáka", obejdu ho a v tu chvíli uvidím dvě věci. V dálce se řítí proti houkající sanita a týpek se otočil, aby se podíval co se děje a při tom bylo vidět, že má na pazouře pásku. Abych nepřekážel sanitě nezbývalo než těch deset metrů ke křižovatce dojet a uhnout, ale ve výrazu tváře týpka s páskou bylo vidět, že silně nesouhlasí :-) Mno, nejeli za mnou... minimálně v St. Pé, kde jsme kolonu na objížďce projeli na tři intervaly (podotýkám... jeden měl deset minut) by mne dostihli.

A přišel pátek a to je co? To je náš poslední den v Lestelle-Bétharram. Dilema jestli na vodu brzo ráno nebo místo oběda bylo opět rychle rozhodnuto. Na vodu se jde o půl jedné. Dopoledne jsme se rozhodli udělat výpad do Lurd, malým tranzitem. Dejv, Jofka s Vendou a já. Dejv fotit, Brázdovi pro vodu a já na čumendu, ještě jsem tam nebyl. Po malém bloudění jsme našli to správné místo na zaparkování a vtrhli do areálu. Tam si přečetli co všechno se tu nesmí a šli dál. Oblečení, potichu a s rukama upaženýma, všechno ostatní je zakázané. Jen nám nešlo do hlavy, proč tady, když tu teče voda, která uzdravuje mají WC nejen pro pány nebo dámy, ale i pro vozíčkáře... Možná proto, že ta voda nemá sílu bez pevné víry, jak zněl i výrok bývalé pasačky na sloupu, kde se prodávaly předražené kelímky a flakonky. Mši v jeskyni jsme viděli, vodu do zázračných petek načerpali a rychle mizeli. Při tom jsme viděli nějakého pobožného hlavouna, jak kráčí přes plac se zákazem telefonování s mobilem u ucha. Úplně jsem při tom viděl, jak to vypadá před mší v zákulisí... "ty vole já mám ještě tři čísla před kliošema a pak mám padla. Sejdem se osm u Pierra?" Pokračujem na nákup, ale při cestě mi dojde, že takhle ten trénnk nestihneme, takže otáčím a jedem zpátky. Střídáme zase Vlašáka, on tu vlastně stejně nikdo další kromě nich a lidí z Liptovského Mikuláše není. Po tréninku zase klid zbraní, protože chceme jít na vodu co nejdřív, abysme ještě chytili vodu. Ta je opravdu parádní, příští týden tady musí být něco. Hned po tréninku jedu s Patrikem a Andulou nakoupit, po včerejších zkušenostech radši do Coarraze. Krám je tam menší, ale je to blíž a na těch pár věcí... Večer poslední nohejbal, soupeř ze Sušice nedorazil, takže jsme slavně kontumačně zvítězili a na konec balení. Agent Venda zjišťuje, že ve Foix už je voda, takže ráno sbalíme, vypadnem a jedem do Foix aspoň na jeden trénink.

Budíček jsem si dal hodně brzo. Je potřeba dobalit a hlavně uklidit. Vítr mám hlavně z varné desky. Tu jsme tu myli už třikrát a ani jednou se nám jí nepovedlo dostat do původního stavu. Chatky vyklízíme asi natřikrát, zpoloviny naplníme kontejner na sklo a pak jdeme zaplatit elektriku, to byla další neznámá. Nakonec to bylo 153€... no, vaření, topení... něco to stojí. Ale ve výsledku nás tady ten pobyt přišel jen o něco dráž než v St.Pé. Pak paní při vracení klíčů ještě projeví zájem o prohlídku chatek, učiní tak, přepočítá příbory, Bára ještě stáhne zapomenuté Jofčiny plavky a nakonec jsme prošli. Takže rozloučit, i s Jurajem, který tu zůstává do konce měsíce a po desáté vyrážíme. Na dálnici se nechám zlákat cedulemi, které nás vedou do Foix, jenže tam asi bylo "par RN", takže prometeme několik městeček a stále jsme na dohled od dálnice. Nakonec to nevydržím a vrátím se. Ztráta asi dvaceti minut... Když už jsme okolo poledne před Foix, je Piškotovi vedro, stáhne si okýnko a když ho chce zase vytáhnout, má smůlu. Až do Foix mu táhne na rameno. Na místě zjišťujeme dvě věci. Vody je už slušně, míň než loni, ale i tak je to pěkný. A po sundání tapecírungu vidíme, že okno už čudlíkem nezavřeme. Přetrhl se bovden. Naštěstí je to samo domo, takže tam je původní mechanismus a za pomoci rukou a kleští jde zavřít. No a jdeme na vodu. Všichni. Včetně mne. Jsem tu potřetí, ale na vodě poprvé. Před jedenácti lety tu bylo otevírání rybářské sezóny a na vodu se nedalo a loni jsem si ráno před odjezdem do Foix skřípnul nějaký nerv a ještě dva týdny se otáčel celý jak v tom filmu. Co vám budu povídat... bylo to pěkný. Řeka široká, vracáky většinou jen na kraji, vlny pěkný... akorát po půl hodině cítím, že už mám dost. Jdu z vody, nejsem sám. Po víc než hodině už jsme byli u auta všichni, takže navázat, sbalit a do krámu. Nakoupit dárky domů. Tady taky začíná první dějství komedie "Umíráme hlady s pětistovkou v ruce". Na cestu jsme od Jindry dostali eura. Taky dvě pětikila. Jedno jsme udali při placení v kempu, ačkoliv z nás radost neměla. To druhý jsem zkoušel v Lurdech na benzínce. Tady v Leclercu jsem poptal na informacích a prej ne. Ostatně i Piškotovo kilo si vzali někam na kontrolu.

Po půl pátý vyrážíme domů. Nejdřív na Toulouse, kde mineme vystavenou raketu Ariane 5, pak Montauban, Brive-la-Gaillard až k jedinému odpočívadlu, které tu je, na kterém se ale stavitel vyřádil. Rozdělil dálnici a směry propletl tak, že se dvakrát křížily a na vzniklém prostoru uprostřed vzniklo odpočívadlo a benzínka. Už je tma, takže krásně vynikne zděšení pumpaře, kterému se pokusím útratu ve výši cca sta eur zaplatit naší milionovou bankovkou. Sympatický černoch viditelně zbledne, pak rezolutně zavrtí hlavou. Vytáhnu kartu, jemu se mne zřejmě zželí, zajde dozadu, otevře "tajný" trezor, přepočítá bankocetle v něm a znovu zavrtí hlavou. Mno nic, pokus byl... Při zastávce se krmíme, já přitom sbalím svůj třičtvrtě kilový sýr, který táhnu domů, aby mi ho nesežrali a beru si ho dopředu. Pak pokračujeme dál, teď už převážně z kopce, stejnou cestou jako loni směrem do Francie. Trochu nás zdrží radary na N79. Z prvního máme fotku asi tak při 96 km/h, z třetího při 85km/h, ten byl asi nějaký výstražný. Ještě na té samé silnici předjedeme osamělý kamion a jinak nic, prázdno. Za nějaký čas se dostaneme na už dostavěné úseky N70, kde je 110 km/h, takže cesta i nadále odsejpá. Po půl druhé se na jedné z posledních velkých francouzských pump měníme, já zkouším pětikilo a opět nejsem úspěšný a když vyrazíme dál, ukládám se a pokouším se klimbat. Chvílemi se mi i daří. Chvílemi se daří i Piškotovi, když v Německu chvíli jedeme na Stuttgart, stejně jako před šesti lety. No co, parníček jste viděli... Za rozednění, v půl sedmé se střídáme naposled, já naposled zkouším pětikilo, už to vypadá, že budu úspěšný, ale nakonec mám smůlu, protože je krátce po výměně šichet a není dost nazpět. Začínám mít dojem, že kdybych v tom krámě vytáhnul kvér, obsluha by se netvářila překvapeněji. Překvapeně se tvářím i já, protože zjišťuji, že sýr, který jsem zachránil před nenechavými ručičkami ostatních jsem chránil tak úspěšně, že jsem si na něm klimbnul a teď vypadá značně použitě. Jednu zastávku jsme udělali ještě na Rozvadově, protože jsme potřebovali něco teplého do žaludku. Byl jsem na tom tak zle, že mi bylo jedno, že to teplé budou hranolky od McDonalda a bylo mi celkem jedno, co k tomu :-) Závěrečné kolečko Prahou s Bárou skrz Dejvice a Tróju, kde jsme nechali i Péťu a před polednem dorážíme na kanál. Malej tranzit tu byl už dřív, takže akce "vylovení, vysušení, odbahnění" byla rychlá. Jen by mne zajímalo, jak Andulka vytírala, když jsem tam potom doma našel ještě čokoládu :-) Pak už jen vrátit tranzita, pán na moje oznámení o drátem zbastleném deklu, přelepeném čidlu ve dveřích a přetrhlém bowdenu odpověděl jen "to jsem vám zapomněl říct, to se stává i u jinejch dveří a co se dá dělat" a hajdy domů.

A tak skončila Francie... počasí bylo zatím nejlepší, co jsem zažil, všichni jsme se tam uzdravili, někteří i něco natrénovali a co se množstvi vody týče... na to se hodí parafráze loňského hesla:

TO JE HOVNO PROTI TOMU, CO BUDE V OPAVĚ!

FOTKY